„Odpověď na otázku, zda jsme nebo nejsme šílenci, je jasná. Jsme,“ shrnuje s nadhledem situaci absolventka divadelní vědy, bývalá redaktorka a dramaturgyně. Přesto je v ní pevně usazená, stejně jako jejich mikrobyt na kolečkách v jabloňovém sadu. Sněhová přikrývka mu teď v zimě dodává poetický nádech, zažili tu ale vichřici Sabinu, mrazy i odříznutou dopravu. Přesto vnímá rozhodnutí pozitivně.

„Díky tomu jsme navázali vztahy se sousedy, což je pro mě nejdůležitější. Jsme pro ně trochu podivíni, ale vždycky nás podrží. Ví, jak žijeme, že se staráme o sad, nebojíme se práce.“

Šetřit energií

Připouští, že první zima byla zlá, napadlo hodně sněhu, každé ráno je čekala neznámá fyzička. Učili se také lepší organizaci času. „Ve městě člověk otočí kohoutkem a teče voda, topí topení. Zkraje jsem v maringotce nechápala, proč jsem pořád tak unavená. Než mi došlo, že spoustu energie spotřebuje ranní odklízení sněhu, dřevo, které kvůli malému prostoru musím nosit dovnitř několikrát za den. Když přijde mráz, je navíc třeba každé dvě hodiny v noci vstát a přiložit do kamen.“

Jak říká, vichřice přestáli, na noční návštěvy zvěře z blízkého lesa, které ji dříve děsily, si zvykla. Když nastal problém, sousedi nabídli pomoc. „Potíže bývají s elektřinou,“ přiznává Jolana. „A protože jsem si zamanula, že budu pěstovat květiny, co potřebují teplo a jsou ve skleníku, musím občas improvizovat. Vyhřívám skleník svíčkami. Stačily tři, kterými jsem vyhřála tunel ze šamotu a ten prohřál skleník…“

Přírodní koupel

Rozhlížím se maringotkou, žádná sprcha. Koupele v dešti? „Do pandemie jsme kombinovali naši přírodní koupelnu s nedělní návštěvou bazénu a páry v Kutné Hoře. Když zavřeli bazény, testujeme odolnost v té venkovní za maringotkou. Protože koupele se nechceme vzdát. A je to vlastně moc příjemné. Člověk vyjde do studeného vzduchu, pustí na sebe teplou, pak se zahalí a jde zpět. Praktikujeme cosi jako Priesnitze na celé tělo,“ směje se Jolana a ukazuje důmyslnou sprchu za maringotkou vybudovanou mezi přírodními stěnami z proutí a hadice napojené k maringotce. Vskutku, přírodní koupelna.

Nechybí tu ani pračka. Když je teplé počasí, chystá „velké prádlo“, v mrazech je ovšem potřeba vodu vypnout a odpojit, aby nezamrzla.

Prověrka vztahu

„Ponorka naštěstí nepřišla,“ komentuje Jolana soužití v mikrobytě. Partner občas dojíždí za prací do Prahy, v maringotce to zvládají. „Člověk se naučí i v přítomnosti druhého zavřít do sebe. To myslím dnešní lidé moc neumějí,“ soudí obyvatelka sadu. Kvituje také, že její partner se postará. „Zajišťuje věci, o kterých jsem ani neměla tušení, že budou třeba,“ směje se. „Vzrostl v mých očích. I to vztahu prospívá.“

Sama se soustřeďuje na léčivky a psaní knih. Rozptyl má velký: osobnosti i rostliny (Jiří Mucha, Pokojovky pro zdraví a na talíři), teď chystá s přítelkyní další publikaci o léčivkách.

Pražský život jí neschází. „Je úplně jiné, když musíte za kulturou do města vyjet. Mnohem lépe si vybíráme, a když už se rozhodneme, jedeme a neměníme plány. Máme v Praze děti a kamarády, ty občas vídáme.“ Objevují okolní kulturu, kutnohorské kavárny, čáslavský spolek pořádající každoročně festival Formanova Čáslav. Loni na podzim uspořádala v sadu křest své knížky #zivotvmaringotce, kde trefně shrnula svá minidramata, radosti a poznání.

„Úplně největší radost mám ze zjištění, že mediální vlna o tom, jak jsou lidi na podpoře a spoléhají jen na stát, tady u nás neplatí. Protože tu žijí samí pracovití lidé,“ dodává s radostí. „Malá komunita, jež tu žije, je soběstačná a zvládá obživu bez státních podpor.“

Venkov je o smyslu

A co si uprostřed jabloní, léčivek, sekání dříví a psaní uvědomila? „Že město je o ambicích, venkov o smyslu,“ míní Jolana. „Člověk se snaží oboje vyrovnávat. Dokud je mladý, vedou ambice, čím víc stárne, kloní se ke smyslu žití.“ Na pohodlí domu, který letos konečně začnou stavět, se těší. Kvituje ale vše, čím teď žijí.

„Moc mě to tady baví, vracím se ke kořenům – dětství jsem strávila na Kopanicích. Těší mě pozorovat, jak plody zrají, co sklízíme, se sousedy si vyměňujeme to, co nám chybí, a naopak. Máme blízko do lesa, ten nás dobíjí.“ Prostě dobrý život. Jak také jinak, když ho žijete v Krasoňovicích.