Naposledy jsme se potkaly při práci na audioknize Němci. Když jsem Tereze navrhla, že bych s ní ráda udělala rozhovor, neomylně jsem se strefila do času, kdy odlétala do Francie, aby dotočila film o skladateli Bohuslavu Martinů. Navrhla mi tedy, že se sejdeme hned po jejím návratu, a ať vymyslím nějaké strategické místo, aby vše stihla – odvézt ráno dceru do školy, poté se nechat nalíčit, vyfotit, udělat rozhovor a dceru znovu včas vyzvednout.

Lepší motto jsem si pro náš rozhovor s Terezou snad ani nemohla přát!Protože obě bydlíme v industriální části Prahy na devítce, napadla mě vysočanská Beseder Gallery. Šlo spíš o náhodný impulz. Když jsem ovšem zjistila, že v galerii právě probíhá výstava francouzské výtvarnice Jo Blin s názvem Některé věci je stále těžší ignorovat, nadchlo mě to.

Máme léto, pojďme se bavit trochu o cestování. Ty pocházíš ze západních Čech…
… Tohle bych chtěla demytizovat. Narodila jsem se v Ostrově nad Ohří – a tím to začíná i končí, jsme pražská rodina. V Karlových Varech žila babička, tudíž nějaký vztah k západu Čech mám, líbí se mi tamní temná krajina. A baví mě, že se místo mého narození jmenuje Ostrov, jde o takové nenápadné pouto s mým milovaným Islandem. (smích) Na Chebsku je navíc silná vulkanická činnost, sirné prameny, je to skutečně vtipná paralela.

Já se vlastně nenápadně chtěla zeptat, zda místo tvého rodiště nesouvisí s tvojí inklinací k západu i severu.
K severu, západu i jihu mám osobní vztah. Východní Evropu vnímám spíše jako osobní úkol.

V určité době byly ovšem cesty na východ módou.
To jsem vždy vnímala spíš jako etnoturistku, během které se hledá „ryzí člověk“. V devadesátých letech tohle téma reflektoval Antonín Kratochvíl svými fotografiemi z Ukrajiny. Když jsem se ale byla nedávno podívat na jeho výstavu v galerii U Kamenného zvonu, zjistila jsem, že mě adorace bídy a chudého člověka z hor, ve kterém prý má být skutečná pravda, irituje. To je přece klišé.

Kde jsi byla na svých cestách nejdál?
Asi v Indii. Jela jsem tam jen na tři dny na festival s filmem Domestik. Přesto to byl silný výlet.

Jak ten film v Indii přijali? Chápali třeba tvoji hrdinku, která je schopná udělat cokoli pro to, aby otěhotněla?
Film řeší a pojmenovává chorý přístup k vlastnímu tělu, ono očekávání, že naše tělesná schránka je zrozena k uspokojení, aby nám dala vše, na co máme nárok. Nárokujeme si fyzický výkon, nárokujeme si uspokojení v sexualitě, nárokujeme si plodnost. Dalo by se to pojmenovat jako kapitalistický přístup. Když už jsem se dostala k nějakým diskusím, začali mi Indové vyprávět o své návštěvě v Praze a taky se chtěli fotit, oni se totiž strašně rádi fotí s herci. Ale jinak film vnímali jako obraz naší evropské reality. Je sice zjednodušující říct, že by Domestik zobrazoval českou nebo západoevropskou realitu, ale co když mají Indové pravdu?

Indii vnímá spousta lidí jako duchovní kolébku. Přitom je to země plná šovinismu a neúcty k ženám…
Společnost, která je kastovní, je v něčem šovinistická. Myslím si ale, že ženy většinou kastovně nepřemýšlejí. Pro mě je tzv. ženství, tedy jeho podstata, zejména v empatii. Kastovní systém mi připadá patriarchální. Buddhismus a karmický princip mají v Indii pevnou základnu, třeba právě v přijetí nemožnosti „přestupu“ do jiné kasty, v přijetí osudu. Rozumím filozofii nevměšování se a pozorování okolí, ale prostě si říkám, že se přece vždycky dá pro někoho něco udělat. Nedokázala jsem tam nevidět ohromnou chudobu vedle arogantního bohatství, podobně jako třeba v Rusku. V Indii narážíš na principy naprosto jiné kultury, kterou jsem za tak krátkou dobu mohla jen vidět, ne poznat. Nenáleží mi ji tedy posuzovat.

Mám ráda svou nezávislost

Řešíš teď hodně politiku? Určitý druh politického aktivismu se během covidu přesunul spíš do společenské roviny.
Žiju na Praze 9 a občas prožívám čiré zoufalství, podle mne je naše „nejvíc se rozvíjející pražská čtvrť“ spíš „nejvíc destruktivní čtvrtí“ – s brutální zástavbou, nekoncepčními demolicemi, nulovým rozvojem kulturního života. U mnoha místních lidí vnímám skutečně filozofii nezájmu. Tzv. lepší střední třída není nucena se o nic zajímat a vlastně se jí líbí unifikované okolí, umělé parky. Procházím diskuse na Facebooku a čtu si věty typu „Konečně se to zbořilo, vždyť to bylo hnusný!“, a nesouhlasím.

Tak třeba betonový park na Balabence je hodně neosobní.
Přesně. Anebo likvidace starého Proseka (musím ale poděkovat, že radnice vyslyšela hnutí ProProsek a nenechala zbourat hospodu U Brabců), Vysočan, Tesly. Všechno má být čistě účelové a unifikované. Ne, nechci, aby místní politici chodili a sbírali na ulici papírky – jde mi spíš o jejich vztah k veřejnému prostoru. Například ve Skandinávii je vidět, jak veřejný prostor funguje. Protože pokud se v něm něco děje, lidé k místu získají vztah. A teď opravdu nemám na mysli to, že se někde v parku postaví posilovací koutek nebo že budeme nadšeně fotit v křoví vystresovaného ledňáčka a chlubit se, jak je to krásné, že se do města vracejí ptáci! Jednou za týden se ve městech uklidí přeplněné koše, ale to nestačí. Ulice kolem nás jsou sice bezpečné, ale neinspirativní. Například na Praze 9 jsou hezké meandry a zbylé zahrádkářské kolonie, industriální krása je ale nenávratně pryč. Město potřebuje zákoutí, prostor pro kreativitu a přemýšlení. Místa, která mají v sobě tajemství, historii, paměť, vybízejí ke hrám, k objevování. Podobné věci totiž vytvářejí vzpomínky i emotivní pouto. To ti prostě sterilní park na Balabence neudělá, možná vzpomínku, že sis v něm ve čtrnácti otevřela své první pivo. Zkrátka mrtvý prostor.

Proč tedy žiješ právě tady?
Můj děda byl leteckým inženýrem na letišti ve Kbelích a za první republiky i významnou osobností veřejného života. Společně s kolegou inženýrem Hajnem si na Praze 9 nechali postavit domy. Takže kromě slavné Hajnovy vily tu stojí i naše poněkud menší a chudší puristická vilka, notně zničená různými pozdějšími zásahy a posuny. Snažím se ji vracet do původní podoby. Bohužel, nevydělávám tolik, aby se mi to úplně dařilo.

Ještě jsi rozkročena mezi Prahou a Islandem?
Jasně, a vždy budu! Island je pořád mým druhým domovem. Mám teď ale taková vnitřní omezení, proč necestovat – ekologická. Nemohu už letět jen tak na týden. Každý let musím zvážit, abych mohla zůstat co nejdéle, rozmýšlím si každou cestu letadlem. Navíc ono moc ekologických cest na Island neexistuje. Možná ještě tak plavba lodí – drahá, dlouhá a rovněž destruktivní.

Chybí ti Island?
Strašně! Až to skutečně bolí. Chci se tam na nějakou dobu zase vrátit. Hrozně mi chybí obyčejný všední islandský život. Já vlastně miluju v cizích místech žít, ne se tam turisticky procházet. Chci tam chodit nakupovat, vodit dítě do školy, tvořit, pracovat. Na tyhle chvíle se zase těším a doufám, že nastanou.

Vždycky jsi říkala, že definitivním momentem ukotvení bude nástup tvé dcery do školy. Znamená to, že ses rozhodla pro Česko?
Je v tom i spousta praktických hledisek. Na Islandu nemám byt a musela bych si okamžitě najít práci, což je teď velmi složité. Dcera nastoupila do školy tady. Ale ideální to není, občas narážím na stereotypy českého školství, stojí mě to spoustu vysvětlování a diskusí, trápím se genderově zaměřenými učebnicemi i nastavením společnosti. Do podobných debat se ovšem pouštím ráda a především s dcerou. A je super, že ji to zajímá. Ale zároveň bych byla ráda, kdyby vyrůstala ve společnosti, kde jsou mnohé věci přirozené a automatické a nemusela se vůči nim neustále vymezovat. Abych jí nad učebnicemi a slabikářem nemusela říkat – „ono to není tak, že holčičky si potichu hrají v pokojíku s panenkami a kluci lítají venku s rozbitými koleny“. Podobné stereotypy mi totiž strašně vadí.

Na Islandu díky absenci komunismu podobná témata řešit nemusíš?
Pozor – komunismus u nás měl na emancipaci žen dost velký vliv, podporoval péči o děti a předškolní výchovu. Ovšem ne proto, aby se žena osvobodila, ale aby mohla chodit do práce. Na muže se netlačilo, aby se podíleli na tzv. druhé směně, na péči o děti, o rodinu. Co se týče Islandu – měl dost výrazné levicové vazby na Československo. Ve Skandinávii byla vždy silná levicová hnutí, možná i proto, že muži odjížděli na dlouhou dobu na moře a ženy se musely o vše postarat. Je to podobná paralela jako s válkami – muži odešli bojovat a ženy zjistily, že dokážou přežít i bez nich. Island byl také první zemí, kde měli prezidentku a ženy volební právo. Ovšem naše svoboda nespočívá jen ve volbách. Dokud ženy nebudou v určujících funkcích a součástí rozhodovacího systému, společnost nebude spravedlivá.

Mluvila jsi o genderových stereotypech ve školství, možná by bylo fajn být konkrétnější.
Například dcera chce moc hrát fotbal a kluci jí často řeknou, že fotbal není pro holky. Poukazuje to nejen na problém ve školství, ale i problém obecný. Holkám ve fotbalu nikdo nebrání, ale taky je nikdo nepodpoří, jede se v systému, který všude funguje už od školky. Už to, že existuje jen klučičí tým, je jasná kvóta. A lidi leckde napadne: „Kdyby holky stály o svůj fotbalový tým, řekly by si, ne?!“ Ale řekli by si o něj i kluci, kdyby tým automaticky nevznikl? Nejsem si jistá.

Fungují genderové stereotypy i v divadle? Já si třeba myslím, že se otevřenost umělecké komunity u nás přeceňuje.
Moc se nepohybuju v klasickém a tradičním divadelním prostředí. Ale na stereotypy narážím všude – na place, ve scénářích. Točila jsem třeba seriál Dáma a Král. Skvělý projekt, ano, ale aby bylo symbolem silné hrdinky to, že má vlastní auto a vede firmu…? Jinak nechci o seriálu mluvit rozporuplně, tohle uvádím jen jako příklad ke tvé otázce. Bylo to v něm navíc spíš naopak – Prokop Král byl tím více intuitivním, i tím, kdo měl děti. Jsem na Dámu a Krále pyšná. Občas ale ve scénářích narážím na stereotypní chování, často i ve scénářích od žen. A jsem vždycky ráda, když mám možnost si to přizpůsobit.

Tak pojďme do obecnější roviny – jaká by podle tebe měla být silná ženská seriálová hrdinka?
Mně by se líbilo, kdyby Lenka Braunová (role Terezy Hufové v seriálu Dáma a Král, pozn. red.) hypoteticky ke své práci vychovávala tři děti a byla třeba i single matka. Musela by svoji profesi zvládat stejně, například s chůvou, a narážela by na odmítnutí často jen proto, že je žena, jak se tomu v Česku děje. To by mi přišlo skvělé, podobná témata bych v seriálech chtěla otevřít. V českých kriminálkách se o zázemí například policistek moc nemluví, mají svůj život často jednoduchý. Lenka Braunová byla sama, neměla děti a vedla svou firmu. V její profesi to může znamenat i šedesát procent vítězství. Když posloucháš rozhovory s právničkami, narazíš na případy žen, které mají děti a rodinu, a klienti je kvůli tomu odmítají, domnívají se, že nepodají „stoprocentní výkon“. Znám holky, které mi řekly, že nevědí, co budou dělat po mateřské, ale neřeší to, protože mají štěstí, že je manžel uživí. To je úhel přemýšlení, který je mi cizí. Já mám ráda svou samostatnost a nezávislost. A samozřejmě jsou také ženy, které se rozhodly děti nemít, nebo nemohou. Anebo to není jejich téma a věnují se pouze práci. I to je naprosto v pořádku. Mít děti je ženina možnost, ne povinnost.

Jenže česká společnost dokáže být stereotypní v mnoha směrech. Máš děti – špatně! Nemáš děti – taky špatně!
Mnohé ženy se starají o vše, mají i druhou, třetí směnu, jak se to teď ukázalo během covidu. I když muž jako partner a otec nefunguje, žena se s ním stejně rozvést nechce, protože ctí tzv. „tradiční rodinu“. Ta je pro mě politický koncept, na který nevěřím. Věřím ale na lásku a na respekt, vzájemnost a pomoc. Neustále se bavíme o tom, jak jsme otevřená společnost. V praxi to tak ale není.

Příklad?
Teď jsem natáčela dvoudílný film. Muž přišel o práci, žena přijde z práce domů, on sedí u počítače, řeší si své a ona jde rovnou s nákupem do kuchyně. Říkám, pojďme to udělat jinak, režisér oponoval: „Proč, tak to přece je?”. Filmový partner se k mojí postavě zachoval fyzicky hrubě. Neovládl svůj hněv. Potom měla následovat scéna, kdy on přijde domů a žena mu oznámí, že se stěhuje k rodičům, protože on je málo doma. Navrhla jsem úpravu, aby se důvod odchodu posunul jinam. Nastala veliká diskuse, kdy mi bylo mj. řečeno, jestli vůbec vím, co je to domácí násilí – že to jsou ženy s modřinami. Někdo dokonce podotkl: „Se zeptej kluků ze štábu, co jim říkají doma jejich ženy!“ Že důvody odchodu k mamince jsou „nejsi doma, nepomáháš, vůbec se nevěnuješ dětem“. Prý takové to obvyklé emotivní vydírání. Přišlo mi to neskutečné. Ve výsledku natočená scéna skončila kompromisem, ale pro mě to bylo dost alarmující. Přece existují neakceptovatelné věci! A mezi ně patří i „jemné“ přiškrcení manželky, byť v afektu. Ve filmu měl následovat dialog o tom, proč se to stalo a jak to budou řešit. Nějaká reflexe.

Rozumím. A tyhle věci bys do televize chtěla dostat?
Ano. Myslím, že i díky ní se ta obecně zažitá představa může začít podvědomě měnit, to je důležité. Nemusí kolem toho být sáhodlouhá složitá diskuse. A znovu se vracím k učebnicím. Dokud v nich budeme mít „Máma mele maso a táta si čte noviny“…

… Prosím?
Teď jsem na to narazila v učebnici angličtiny. „Who is sitting in the living room?“ A obrázek táty, jak sedí a čte si. „Who is in the kitchen?“ A tam máma myje nádobí. V tu chvíli se moje kudrnaté vlasy stočí ještě víc. A následuje velká diskuse na tohle téma. Přitom stačí jen prohodit charaktery v kapitole. A v další to lze udělat zase jinak, proč třeba nepřekládat větu: „Maminka je v práci, a proto je se mnou doma moje chůva!“ Nebo „Jsem nemocná a táta se mnou zůstal doma.“ Ne?

Některé stereotypy jsou ovšem hluboce zakořeněny.
Jako třeba: „V mužským kolektivu je to skvělý, kluci si všechno řeknou na rovinu!“ Jasně, něco na tom možná je. Ale nesouvisí to s tím, že žena po dlouhou dobu prostě nemohla respektovaně říct své stanovisko, obzvlášť v mužském kolektivu? Ženy musely jednat skrze svého muže, aby něčeho dosáhly. Neměly vlastní peníze, byly závislé na manželovi, jak se rozhodne trávit volný čas, kdy bude mít on volno… Zkrátka ženy byly dlouho nucené řešit věci oklikou a jejich reakce byly brány za emocionální. Vidíš, to je další téma na diskusi – nadřazenost rozumu v západní civilizaci. Člověk s chladným, racionálním, jemně nedůvěřivým přístupem ke světu je tím správným. Intuitivnější a temperamentnější lidé často nejsou bráni vážně.

Škobrtnutí jsou posilující

Sešly jsme se u natáčení audioknihy Němci české prozaičky Jakuby Katalpy. Hlavní vypravěčka pátrá v minulosti své rodiny, a aby zjistila pozadí původu svého otce a objasnila i složitou historii babičky, musí si sama odpovědět na nepříjemné osobní i generační otázky. Navíc ji v pátrání nikdo nepodporuje. Mělas někdy podobnou touhu – nořit se do minulosti, zajímají tě rodokmeny a podobné věci?
Minulost mě zajímá spíš ve smyslu zodpovězení si otázek původu a sebeidentity. Nacionální rozměr příliš necítím, při posledním sčítání lidu jsem u sebe dokonce uvedla jako národnost evropskou.

Zjištěním minulosti se člověk často může vyvarovat i určitých negativních schémat. V románu se hodně řeší odsun Němců, ale problematiku popisuje spíše na příběhu lidí, kteří nebyli přesvědčení nacisti ani odbojáři, jen se snažili „nějak” válku přečkat a přežít.
Téma odsunu mě vždycky zajímalo. Díky babičce v Karlových Varech, tedy v Sudetech, mě chytlo už jako malou. Jen si to představ – lidé kolem tebe žijí ve velkých, honosných domech, pak se někoho zeptáš a zjistíš, že nejde o tradiční rodinné sídlo, které postavili jeho předci, že došlo k nějakému odsunu a vpádu… Pár let jsem hrála v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, a i tam jsem podobné věci vnímala.

Ono stačí, když na severu projíždíš a pozoruješ kdysi opečovávanou krajinu, vnímáš její minulost.
A také současnou zuboženost. Jezdím na sever Čech, do míst, kde jsou zaniklé osady. Jdeš po louce, uvidíš ceduli, ze které vyčteš, že od osmnáctého století do roku 1945 tam stála osada, v níž žilo až tisíc obyvatel. Součástí obce byla lékárna, prodejna Bati, hospoda… Sedíš pod velkou lípou a kolem dokola je prázdno. A tebe jen napadne, jak je to možné, vždyť neuplynulo ani sto let a z těch tisíců lidí nezbylo nic. Odsun je pro mne tématem i ve smyslu pomíjivosti. Rozhlížíš se po louce a nenajdeš jedinou památku – osada byla srovnána se zemí a rozježděna buldozery. Stojíš a díváš se jen na obří lípu.

Román Němci je podle mne skvělý ve své „nečernobílosti“.
Já spíš skutečně přemýšlím nad pomíjivostí času. Kniha mě zaujala i jinak, je vyprávěna skrze všednost, to co tvoří dějiny. Všednost masy lidí, kteří se rozhodli na dějinách neparticipovat, takzvaně je netvořit a zůstat stát mimo. Ale právě tihle lidé umožňují dějinám, aby se staly… Tenhle rozměr románu byl pro mě i novým a podnětným úhlem přemýšlení. Většinou se totiž člověk spíš zabývá zvlášť dějinami a zvlášť lidskými osudy. Max Brod v knize Život plný bojů velmi dobře popisuje fázi, kdy začínala válka a nikdo tomu nechtěl věřit. Pomalu se vplížila do jejich životů a skrze všední život se začala rozpínat. První světová válka přišla tak, jak si to zřejmě představujeme, vpadla zvenku. O to byla druhá světová válka horší.

Proč tě baví načítat knihy?
Baví mě fyzická práce se slovem, dá-li se to tak říci, s jazykem. Vnímám slovo jako plastickou, fyzickou věc. Něco jiného je knihu poslouchat, něco jiného je ji číst. Tohle vysvětluju i své dceři, že se musí naučit číst ne ve smyslu přečtení textu, ale sednout si a fyzicky se knize věnovat. Platí to i pro mne. Od té doby, co jsem matkou, jsem určitou schopnost čtení ztratila, znovu se to učím. Mám rozbitou koncentraci. Tak se teď učím znovu schopnosti číst – na hodinu si sednout, všechno odpojit, neposlouchat žádnou podprahovou hudbu. Někdy mi to tvá i dvacet minut, než se začtu, první dvě tři stránky čtu nepoměrně dlouho.

Nakazila jsi čtením i dceru?
Miluje knihy, když je čteme spolu nebo když jí čtu já, když si spolu listujeme encyklopediemi. Do samostatného čtení ještě nedorostla.

Ty jsi studovala knihkupeckou školu, viď?
Nevzali mě na konzervatoř na herectví. Tak jsem se šla do Kobylis učit knihkupkyní. Skvělá doba.

Mrzelo tě, že tě na herectví nevzali dokonce hned dvakrát?
Strašně, hroutil se mi svět. Ale ve výsledku mě to formovalo víc než konzervatoř. Cesty osudu. A nakonec herectví stejně dělám. Nikdo neví, co je před námi, škobrtnutí jsou posilující. Na základní škole jsem dlouho neuměla nahlas číst a teď načítám audioknihy. Ve výchově mě moje zkušenost uklidňuje. Všechno má svůj čas. 

Byla jsi dyslektička?
Ne, styděla jsem se a byla jsem hodně fyzické dítě, které se nedokázalo koncentrovat, mentálně jsem dozrála až mnohem později. Zajímal mě fyzický svět, také záhady a mystéria, otázky víry a příroda… Až později jsem zjistila, že se k těmhle tématům mohu dostat v knížkách. Přes Erbena a Edgara Allana Poea jsem ke čtení nakonec propracovala. Dcera to bude mít možná podobně. Jako dítě jsem ze školy nosila trojky i čtyřky… A pak jsem odmaturovala s vyznamenáním a vystudovala vysokou školu. Až když jsem našla, co mě naplňuje.

Dokonce ses pustila i do doktorátu, což u hereček a herců nebývá obvyklé.
Začala jsem s ním, ale potom jsem měla takové práce, že se to nedalo ukočírovat. Ale mrzí mě to, chtěla bych se ke studiu vrátit, měla jsem navíc super téma – cizí jazyk jako další performativní prvek. Ráda mluvím cizími jazyky, i s přízvuky. Netvrdím, že jazyky skvěle ovládám, ale považuju se za bilingvního člověka, přemýšlím a sním třeba v angličtině. Jazyky se učím relativně snadno a mám dobrou vlastnost – nestydím se mluvit s chybami. Prostě mě baví transformace skrze jazyk.

Zaujalo mě, jak jsi řekla, že nejsi mateřský typ. O své dceři přitom mluvíš často a ráda.
Můj život se změnil, když se narodila, v tom nejlepším slova smyslu. Ale druhé těhotenství jsme už nechtěli. Dcerka je plnohodnotnou součástí mého života, proto o ní mluvím tak často a s láskou. Kdybych ovšem byla jen s ní doma a nepracovala, necítila bych se kompletní. Ale přece patří k vyspělé společnosti, že se o našich dětech budeme bavit. Že jim přizpůsobujeme svůj čas. Že k nim máme závazky a zodpovědnost. Zdravá společnost bere rodičovství jako samozřejmost. Nepokládá ti otázky typu „To nemáš nikoho, kdo by ti ji pohlídal?!“ nebo „Ať ti ji tam někdo odveze!“. Jde o dítě, ne o banalitu, kterou zastane někdo další. Pracuji hodně, ale nechci, aby to pociťovala jako odstrkování. Cítím se povinna s ní být, věnovat se jí, rozvíjet se společně. Musím jí dát ten čas. Nechci dceři večer s jazykem na vestě říkat, že ji zítra vyzvedne kamarádka a pozítří bude spát u někoho jiného. Je to velmi náročná cesta voleb a kompromisů.

Nedáváš ji na Island na delší dobu?
Když byla ve školce, pobývala na Islandu i čtyři měsíce v kuse s tatínkem. A když je manžel tady, praktikujeme střídavou péči. Což je – podle mne – úplně boží věc. Mateřství skutečně nebylo mým plánem a myslím, že v současné době není potřeba, abychom měli každý tři děti. Ale jako matka funguju na sto procent, i když je to občas tvrdé a náročné a dovedlo mě to i k totálnímu vyčerpání. Pořád se z toho sbírám. Když se mi teď nakumulovala práce, musela jsem něco odřeknout. Už nezvládám tolik pracovat, dělám chyby a jsem podrážděná. Ale mateřskou práci se snažím dělat dobře. (smích) Stala se mi skvělá věc – točila jsem reklamu s režisérkou Evou Doležalovou. Téma? Silné ženy. Točili jsme v den, kdy jsem odvážela dcerku na její první skautský tábor, poprvé samotnou do stanu na čtrnáct dní. Musela jsem to být já, kdo ji doprovodí, nemohla jsem tak velkou věc přece přehodit na někoho jiného. Jsou situace, kdy musíme dát dětem naprosté vědomí, že jsme tu pro ně a na ničem dalším nezáleží. Myslím, že v den narozenin dětí by měly mít matky státem placené volno, aby s nimi byly. A vůbec by se mělo podporovat, aby mohli rodiče s dětmi být v důležitých momentech jejich života a nepřicházeli kvůli tomu o práci či výdělek. Tak jsem tedy řekla, že můžu točit až pak, a pokud to nemohou akceptovat, nedá se nic dělat. Hrála jsem tenkrát vabank a oni zareagovali skvěle – „Ok, ve tři vás vyzvedneme na Hlaváku!“. A já si naopak řekla: „Tohle je perfektní svět!“ Když budeme k sobě empatičtější, bude všechno lepší. Vždy si můžeme vyjít vstříc.

Pořád platí, že sis herectví vybrala kvůli seberealizaci, ne kvůli exhibici? Že chceš utvářet nové světy a ohmatávat život v jiných realitách?
Ano. A zatím se to daří, žádný typ jsem nehrála dvakrát, ztvárňovala jsem ambiciózní mladou vyšetřovatelku Lenku Braunovou i osmdesátiletou Charlotte Martinů, natočila historické i nezávislé filmy. Pracuji s vynikajícími divadelními tvůrci. A další projekty a lidé mě snad ještě čekají. S pokorou a odhodláním koukám do budoucnosti.

A nějaký konkrétní sen? Vždycky se na konci takhle ptám… Loni mi tenistka Andrea Sestini Hlaváčková v rozhovoru řekla, že má touhu tančit v televizi. Vidíš – a letos soutěží ve StarDance! Takže – prý tě mrzí, že jsi nehrála v žádné pohádce, královnu nebo čarodějnici, pořád to platí?
Pořád! (smích) Ale jinak mám štěstí, že si plním herecké sny. Strašně bych si přála natočit nějaký zahraniční film nebo dílo, kde bych mohla být morousovitou, uzavřenou, chytrou a soběstačnou ženou, trochu frackem, což mě svým způsobem teď čeká v HaDivadle. A film s islandským režisérem na Islandu… Hele, nepřeložíme tedy ten náš rozhovor do islandštiny?

Tereza Hofová

Vystudovala knihkupeckou střední školu a činoherní herectví na DAMU. Působila v angažmá ve Švandově divadle v Praze a ústeckém Činoherním studiu. Hraje v A studiu Rubín či čerstvě v HaDivadle, spolupracovala s Divadelním spolkem Kašpar, Divadlem Letí či Divadlem Komedie.

Její česko-islandská spolupráce – spolu s režisérkou Kamilou Polívkovou – na divadelním projektu Skugga Baldur ve Studiu Hrdinů jí vynesla cenu Divadelních novin a nominaci na Cenu divadelní kritiky za ženský herecký výkon v sezoně 2015/16.

Výrazné role ztvárnila i ve filmech …a bude hůř nebo Domestik (nominace na Cenu české filmové kritiky za herecký výkon v hlavní roli), účinkovala v seriálových projektech České století, Mamon, Já, Mattoni, Specialisté nebo Dáma a Král. V poslední době také nahrává audioknihy a často spolupracuje s Českým rozhlasem.

Žije střídavě v Praze a Reykjavíku, s islandským manželem má devítiletou dceru.