Když jsem s vámi domlouvala rozhovor, překvapilo mě, kolik večerů trávíte v divadle. Říká se, že pro starší herečky nejsou role. Znamená to, že nyní zažíváte pracovně šťastné období?
S výjimkou pěti let, kdy jsem záměrně odešla od divadla a vůbec nehrála, jsem měla vždy spoustu hezkých rolí. Když jsem se ale kvůli nemocné mamince na pár let rozhodla práce vzdát, situace se trochu změnila. Ta pauza mě poznamenala, přišel dokonce pocit, který jsem nečekala – že jsem vlastně ztratila schopnost hrát. Ale pak se to zase nastartovalo, posledních několik let mám samé krásné role, až se tomu divím.

Co vám pomohlo získat ztracené sebevědomí?
Když jsem tenkrát odešla, bylo mi šestačtyřicet. Situace v divadle nebyla příliš dobrá a pro mě bylo důležitější postarat se o maminku než hrát za každou cenu. Pak ale zemřela, a já si uvědomila, že nevím, co budu dělat. Psychicky mě to rozhodilo, začala jsem být nemocná, měla různé problémy. Nakonec mi pomohla nabídka z divadla v Mladé Boleslavi. Režisér Ladislav Vymětal mi nejprve nabídl jen malou roli, za což jsem byla ráda, mohla jsem ze začátku jen velmi opatrně našlapovat. Dalším režisérem, který mi pomohl, byl Jaromír Pleskot. Chtěla jsem si udělat svůj recitál a ověřit, zda dokážu být sama na jevišti a dvě hodiny zajímat diváky. Vytvořila jsem si scénář z úryvků rolí, které jsem hrála i nehrála, a Jaromír mi to celé posvětil.

Vy jste tenkrát absolvovala opačnou cestu než mnozí jiní herci, z pražského divadla jste se vydala znovu na oblast. 
Já v tom nevidím rozdíl, důležité je mít kolem sebe lidi, kterých si vážím, to jediné mě zajímá. A podle toho si i vybírám nabídky. Teď právě zkouším na Vinohradech s režisérem Radovanem Lipusem Český román a i tam se vše krásně spojilo. Není to náhoda, vždyť Čapkem se zabývám celá léta. Na jeho pohádkách vyrostly i moje děti a vnoučata. Doba báječných mužů Karla Čapka, Vladislava Vančury, Ferdinanda Peroutky mě fascinuje, zejména to, jak smutný byl jejich osud, jak skončili. Ve Viole jsme s manželem kdysi dělali i čapkovskou inscenaci Jak se dělá divadlo. Vybrala jsem si pasáže z Marsyas, fejetony, které se zabývají okrajovou literaturou, spojila jsem je se zpíváním. A nejvíc mě těšilo, jak báječně reagovala mladá generace. Když přišla vnučka s kamarádkami, úplně jim svítily oči.

Jakou roli hrajete v Českém románu?
V první polovině Marii Hübnerovou, v druhé Leopoldu Dostalovou, dvě velké herečky a ikony českého divadla. Dramatizace Jana Vedrala je zajímavou časovou mozaikou.

Obě herečky měly specifický divadelní projev, snažila jste se je tzv. nakoukat?
Hodně si o nich čtu, vše se snažím vstřebat a vnímat, ale nechci vytvářet jejich kopie. To bych ani nedokázala. Mám s nimi mnoho společného – jak přemýšlely o divadle, uvažovaly o svých rolích, jak byly plné touhy hrát. Budu se snažit pochopit jejich osobnost, a potom v našich daných podmínkách být autentická.

Poprvé jsem vás na divadle viděla v osmdesátých letech v Rokoku, v Macháčkově inscenaci Smutek sluší Elektře. Obsazení, kde vedle vás hrála titulní roli Jana Paulová, vzbudilo velké překvapení.
Miroslav Macháček měl původně tento text režírovat v Národním divadle s Janou Hlaváčovou v roli Kristiny. Ale nebylo mu to umožněno, tak Elektru inscenoval v Rokoku. A obsazení bylo vskutku netradiční – tři muzikálové herečky! Já, Jana Paulová a Helena Fridrichová. Pro mě to byla nezapomenutelná nádherná práce.

Dnes je Miroslav Macháček vnímán jako jedna z největších postav českého divadla, byl skutečně tak výjimečný?
Úžasný! Byl vynikající herec, na jeho výkony ve Viole nikdy nezapomenu. A jako režisér také – byl přesný, nedovolil vám žádnou chybu, povrchnost, vykrucování se… Šel tvrdě po své představě, ale dokázal vše velmi přesně vysvětlit, sdělit, dovést herce i k místům, která nedokáže sám dobře pochopit.

Ale když člověk čte jeho deníky, říká si, že doma by ho mít nechtěl…
Byl hysterka, spousta kolegů si na něj stěžovala, hlavně muži s ním mívali konflikty. Dokázal člověku říct velmi nepříjemné věci, sáhl do hloubi duše a – nebylo to vždy v pozitivním smyslu. Byl tvrdý, dokázal se vás silně dotknout. Ale často jsem si musela přiznat, že má pravdu. Tak zvláštně nenásilně mě vychovával, dokázala jsem přijmout jeho negaci. Tím spíš, že nebyl hrubý. Měl ve zvyku připomínky psát, a tak jsem měla možnost o jeho radách přemýšlet.

Před premiérou Elektry jsem cítila, že stále existuje jedno místo, které nebylo v pořádku. On to věděl, vždycky říkal: „Ne, Carmen, to není ono.“ A já jen: „Já vím, já vím…“ O generálkách, po jedněch z posledních připomínek, jsem mu mezi čtyřma očima řekla: „Vím, že to místo dělám špatně, ale když já na to nemůžu přijít.“ Vzal mě kolem ramen a řekl: „Já vím, ale to nevadí. To víme jenom my dva. Však vy na to přijdete.“ Pak už jsme o tom nemluvili. Proběhla premiéra, Macháček chodil na reprízy a dával připomínky. A já jsem pak až během repríz pochopila, v čem dělám chybu. V čem to myšlení postavy nebylo takové, jak Macháček chtěl.

V čem to tedy bylo?
Vzpomněla jsem si na svou matku, na něco, co jsem ve svém způsobu myšlení neměla. Najednou jsem v jistém okamžiku ucítila – tohle je přece moje máma!

Jak často se stane, že člověk začne čerpat ze svých nejbližších?
Inspiraci berete všude. Ale já ze své matky čerpala v mnoha rolích. Byla velmi výrazná, tím nemám na mysli jen její fyzickou krásu, spíš její náturu. 

Souvisel její naturel s tím, že byla Španělka? Jak moc ji její původ ovlivnil?
Byla velmi pevná ve svých zásadách a postojích, hrdá. Navíc velmi emotivní, se sklony k hysterii.

To, že tak dokonale vypadáte, že o sebe pořád dbáte, máte také po mamince?
Maminka razila heslo: Žena musí být upravená za všech okolností. Žádné výmluvy typu „nemám čas“, „nejsem ještě oblečená, protože…“, to zkrátka neexistovalo.

Copak odlišná mentalita, ale jak maminka zvládala naše sychravé počasí?
V Trutnově, v Krkonoších, se spoustou sněhu? Co jí zbývalo, musela si, chudinka, zvyknout. Často si na ni vzpomenu. Právě teď, kdy už jsem stará a bydlím oproti svému dětství v luxusu, ve velkém světlém bytě, s ústředním topením a teplou vodou. My jsme žili velice chudobně – padesátá léta, zatápění každý den, tatínek příliš nevydělával… Myslím, že se hodně trápila.

Jak se tady vaše maminka z Mallorky tenkrát vlastně ocitla?
Tatínek ji poznal v Cannes, tam také měli svatbu. Ale protože měl rodiče v Krkonoších, přivezl ji sem. Přišla válka, pak padesátá léta, a složitý román jejich osudu pokračoval. Jako dítě mě nikdy nenapadlo, že někoho ze svých španělských příbuzných uvidím. Velkou událostí byl už jen moment, když přišel dopis s nápisem Espaňa a cizokrajnými známkami. Španělské prarodiče jsem nikdy nepoznala. Jen jsem věděla, že támhle někde je země, ze které pochází maminka, odkud chodí dopisy a ze které jednou přišla zpráva, že babička zemřela.

Museli jste na sebe v Trutnově přitahovat pozornost, dvě holčičky, jedna Carmen, druhá Aida…
Oba rodiče milovali operu, tatínek hrál nádherně na klavír, pořád se u nás pouštěla klasická hudba, sestra později přinesla jazz. Tóny jsem odkojená.

Takže když jste se v útlém věku rozhodla pro divadlo, rodiče to nepřekvapilo?
V Trutnově, kde byla divadelní scéna, jsem hrála s profesionálními herci Barunku v Babičce. A když jsem se potom kvůli svému kádrovému a rodinnému původu nedostala na školu, jediné, co mě napadlo, bylo, že se rozjedu do Hradce za režisérem, jenž kdysi působil jako ředitel  v Trutnově. A zaťukala jsem mu jako šestnáctiletá dívenka na dveře.

Vaši se vás nebáli pustit v tomhle věku k divadlu?
Ne, myslím, že mi velice důvěřovali. Navíc jsem se dostala do úžasného souboru, všichni se mi věnovali. Hradec byl mojí DAMU. Měla jsem tam svoji divadelní mámu Jarmilu Cmíralovou, každý týden jsem měla hodiny jevištní mluvy, učili mě techniku, řemeslo, dramaturgyně Jarmila Drobná mi dávala číst skripta…

Ještě se vrátím k vašemu osudu. Když před lety běžel v ČT pořad Tajemství rodu, kde vystupovala vaše dcera Tereza, překvapilo mě, jak jste jí některé rodinné informace odtajnila až během natáčení. Skutečně jste s ní o příběhu vašich rodičů nikdy před tím nemluvila?
My jsme se o tom spolu nikdy moc nebavily, ale základ příběhu – že mým biologickým otcem byl někdo jiný než trutnovský malíř Charles Mayer – znala. Když Tereza s nabídkou na natáčení přišla a my viděly původní formát pořadu, souhlasila jsem. Ale i tak jsem byla na vážkách, nechtěla jsem příběh svých rodičů zveřejnit. Víte, když jsem se narodila, byla jiná doba a sama jsem se tím během života trápila. Ne proto, že mám jiného biologického otce, ale spíš proto, kým byl – německým důstojníkem. Přitom můj tatínek o něm mluvil vždycky velmi hezky – a to ještě dříve, než jsem se vůbec dozvěděla, o koho šlo. Vyprávěl, že šlo o vzdělaného člověka a skvělého hudebníka, že hrál dokonce nádherně na housle. Zbyl po něm jen jeden dopis, který napsal ze zajetí.

Proč jste se nakonec rozhodla tak citlivé téma v pořadu zveřejnit?
Teprve, až zestárnete a máte dospělé děti, leccos pochopíte. Můj tatínek Charles, tedy ten, jenž mě vychovával, se s mojí maminkou rozešel a rozvedli se. Byli spolu sedm let a nemohli mít děti. A když maminka navázala nový vztah, tak tatínek odstoupil, vlastně jí umožnil stát se matkou. Jenže můj biologický otec se z války nevrátil a maminka najednou zůstala na vše sama. A tak se k ní tatínek opět vrátil a nás se sestrou se ujal. To mi přijde jako úchvatné  gesto. Víte, ale já si nejsem zcela jistá, zda o tom chci znovu do médií vyprávět.

Neptám se na to z touhy po senzaci. Příběh vašich rodičů mě dojímá, ne každý muž by dokázal natolik popřít svoje ego a projevit takovou sílu charakteru.
Vnímám to stejně. Ale nikdy jsem mu neřekla, že mi to maminka prozradila. Nechtěla jsem, aby si myslel, že ho mám kvůli tomu méně ráda. Já ho přitom naprosto milovala. Byl to výjimečný muž, bohém, nádherný šílenec, miloval umění a pohyboval se trochu v jiných sférách. Napsal nádhernou knihu Lidská bída, trápil se lidskou bolestí, slabostí i malostí. Jeho soužení nad lidskou povahou jsem intenzivně prožívala s ním, proto jsme si také velmi rozuměli. A nakonec, když nás se sestrou vychoval, emigroval.

I vaše maminka se z Čech odstěhovala.
Chtěla jít zpět za svými kořeny. Příbuzní jí to nabídli, její bratr byl velmi bohatý a dobře situovaný. Mamince se samozřejmě stýskalo, jejím domovem byla Mallorca, země s naprosto jinou mentalitou. My už jsme byly dospělé, Aida byla vdaná, já začala žít s Petrem a měla novou, velkou rodinu. Maminka mě od druhého manželství zrazovala, ale protože sama chtěla svoji svobodu a měla na ni plné právo, nakonec odjela.

Nezačalo se jí stýskat?
Ve Španělsku žila v přepychu, takže se trochu trápila, že má najednou lepší život než my. S jejím odchodem nastaly i různé technické komplikace, vždyť byla polovina sedmdesátých let. Maminka si zažádala o španělské občanství, tudíž přišla o české. Tu spoustu papírování a běhání po úřadech řešil hlavně Petr. No, a když už byla maminka Španělkou a chtěla nás každoročně na delší dobu navštívit, vyvstaly další problémy, nejen administrativní. Největší komplikace přišly po revoluci, když se v jednadevadesátém roce rozhodla – už jako nemocná – vrátit zpátky do Česka. Jistě, penzi nedostala, to jsme chápali, ale zařizování dalších papírů, lékařů, vyběhání českého občanství byl dlouhý proces.

Víte, že jste s manželem prototypem tzv. patchworkové rodiny? Dnes se na podobná témata píšou knihy, vy jste něco podobného zažila reálně – jako rozvedená žena s jedním potomkem jste si vzala muže, který po smrti své ženy zůstal sám se dvěma malými dětmi. Je komplikované sžívání tří dívek ze dvou různých vztahů?
Nebylo to jednoduché. Petrově starší Zuzance bylo tehdy jedenáct, mladší Helence šest, stejně jako mojí Katce. Takže obě mladší holčičky logicky přilnuly k sobě, hodily se k sobě věkem, naturelem i zájmy. Zuzanka najednou jakoby přišla o svoji sestru. Až po letech, jako dospělá žena, si občas drobně postěžovala. Byla vždycky trochu jiná, víc klukovská, s odlišnými zájmy, což jsem respektovala. Všechny naše holky mají mezi sebou mimořádný vztah, pomáhají si, řeší navzájem svoje problémy. Jsem na ně strašně pyšná. Jestli se mi v životě něco stoprocentně povedlo, jsou to moje dcery, všechny čtyři.

A jak se s novou rodinou sžívala tenkrát vaše Kateřina?
Ani pro ni to nebylo jednoduché. Do té doby měla maminku jen pro sebe, ale najednou jsme už nebyly samy. V jejím případě se vztahy opravdu musely trochu sešívat. Navíc Max, její biologický otec, žil v Brně. Ale skutečné problémy vznikaly jinde. Od blízkých jsem potřebovala, aby moji novou rodinu respektovali a přijali fakt, že mám nového muže a tři děti.

Nastal problém s babičkou Zuzany a Heleny, maminkou jejich maminky, vůči Kateřině. A moje maminka zase rozlišovala Kateřinu a „ty dvě cizí holčičky“. Jediný, kdo se ovšem choval naprosto normálně, byl dědeček Kostka, Petrův tatínek. Miloval své vnučky všechny, bez ohledu na „vlastní–nevlastní“. A také můj první manžel. Přijel a přivezl dárky všem třem, a pak se jim také bez rozdílu věnoval. A když jela Kateřina za ním do Brna, jely sestry s ní, Helena téměř vždycky. Pokud Max plánoval dovolenou, tak zásadně pro všechny holky.

To ovšem předpokládá, že váš rozvod musel proběhnout poměrně poklidně.
Nás se dokonce u soudu ptali, proč se vlastně rozvádíme… (smích) Rozešli jsme se ještě před tím, než jsem potkala Petra. Šla jsem do Prahy do angažmá, i když jsem původně měla jít s Maxem a celou partou do Brna, do Divadla bratří Mrštíků. Jenže můj první manžel byl o sedmnáct let starší a já mu úplně nestačila. Zkrátka noblesní muž, který měl rád ženy. Nerozešli jsme se ve zlém, prostě jsem cítila, že chce žít jiný život, a já byla v té době příliš mladá, naivní, důvěřivá. Upřímně řečeno – taková pitomá.

No vidíte, a pak jste si našla muže, který byl jedním z největších krasavců českého filmu a divadla. Takže jste si časem začala i víc věřit jako žena?
Petr byl pro mě absolutní hvězdou, jako herce jsem ho zbožňovala. Potkala jsem ho v tehdejším Gottwaldově na natáčení. Šla jsem přes kavárnu – a tam seděl on. Režisér nás hned seznámil. Petr se nijak nadšeně netvářil, takže jsem ho považovala za frajera, přišel mi strašně nafrněný a nesympatický. Uplynul čas a on se stal mým kolegou. Byl skutečně okouzlující, a přesto ve svém jednání naprosto upřímný a rovný. Pak to začalo.

Prý, když se narodila Tereza, jeli oba vaši muži s dětmi společně na dovolenou?
Ano, Terinka byla šestinedělní miminko a já navrhla Petrovi, aby vzal ostatní holky a někam odjel, abych měla trochu klid. Takže Petr s Maxem vymysleli, že sbalí dcery a odjedou společně do Jugoslávie, kde si pronajali ubytování. Jak si svou pánskou jízdu domlouvali, Petrovi najednou došlo: „Ty, Maxi, ale my jsme nedomysleli jednu věc – kdo nám ty děti bude hlídat?!“ A tak s sebou vzali dědečka Kostku! V jednom bungalovu bydlel dědeček a naše tři cácorky, a naproti se usídlili jejich tatínci. Užili si to, děda se staral o holčičky a já doma o mimino. Ale spokojení jsme byli všichni.

Opravdu jste se tenkrát nebála – vstoupit do vztahu s mužem s dvěma dětmi, navíc po tragické smrti jejich maminky?
V zásadě jsem byla postavena před hotovou věc – stala se šílená tragédie a bylo nutné se postarat o děti, dát je zpátky „do ranečku“. Bylo mi jasné, že mámu jim nenahradím. To v tu chvíli ani dost dobře nešlo. Ale chtěla jsem pro ně být jistotou, člověkem, na kterého se mohou vždycky spolehnout. Tak jsem to vnitřně cítila. A tak to máme spolu dodnes. Moje dcery vědí, že když budou mít jakýkoliv problém, mohou za mnou přijít, a kdyby se cokoliv stalo, mohou se domů vrátit. Pořád ještě máme dost velký byt. (smích)

Čím to, že jen jediná Tereza dělá divadlo? Je to proto, že s vámi v zákulisí trávila nejvíc času?
Protože mezi Terezkou a sestrami byl větší věkový odstup, tak jsem se jí nejvíc věnovala. Pořád jsem jí něco četla, hrála, recitovala, sestry se o ni také maximálně staraly. Tenkrát hodně frčela Suchého Kytice, holky ji milovaly, a tak jednotlivé pasáže Tereze samy předehrávaly. Zbytečně jsme ovšem Terezu do divadla netahali, hlídala ji jedna skvělá paní. Nejsem zastáncem toho, aby bylo dítě vytrháváno ze svého pravidelného režimu. Když se pak Tereza rozhodla jít k divadlu, měla jsem strach. Co když nemá talent? Co když se bude trápit? Ulevilo se mi, když jsem se utvrdila v pocitu, že na jeviště zkrátka patří. Ne, když jsme spolu zkoušely, v té chvíli pro mě byla kolegyní, ne dcerou. Ale když jsem pak seděla v hledišti a viděla ji hrát, věděla jsem, že vše je tak, jak má být.

A co dělají vaše ostatní dcery?
Nejstarší Zuzana je tramvajačkou, jeden čas dokonce řídila i náklaďák, jezdila i v zahraničí. Je technicky nadaná, ovládá snad všechna možná řemesla. Helena se pohybuje v administrativě a produkci, kterou vystudovala, má i vlastní agenturu. Kateřina je novinářkou a redaktorkou, vždycky měla tendenci psát, zabývala se i numerologií a grafologií. Snažím se být i aktivní babičkou, hodně jsem se věnovala Terezčinu Toníkovi nebo Katčině Markétce, tam bych dokonce řekla, že jsem byla tzv. babičkou na každý den.

Náš rozhovor děláme krátce před Valentýnem, a tak se bavíme hlavně o lásce. Vy jste s vaším manželem už mnoho let. Jak může vztah tak dlouho vydržet?
Návod nemám. Důležité je ale neztratit respekt. Nejde o toleranci – protože tolerance znamená, že přijímáte něco, s čím třeba nesouhlasíte, jen jste ochotna na to přistoupit. V našem manželství nastaly různé životní peripetie, vzlety i pády, v žádném případě to nebyla idyla, ani růžový román. Ale nikdy mě neopustil pocit, který jsem vnímala hned na začátku, že jsem si Petra jako člověka vážila. I když mě někdy namíchl a rozzlobil, v tom základním mě nezklamal nikdy, je to vnitřně absolutně rovný a čistý chlap. Petr dokáže fantazírovat, vymýšlet si i lhát – ale spíš pro pobavení, proto, aby zaujal. A také je ve vztahu strašně obětavý. Pro mě, pro děti, nebo třeba pro moji mámu udělal vždy bez remcání vše. Jiný chlap by vám řekl: „Prosím tě, už mi s tím dej pokoj, nemám čas!“ Petr mi to neřekl nikdy.

Dokázala jste recept na šťastný vztah předat i svým dcerám?
Dcerám do vztahů nemluvím. Spíš čekám, až se zeptají, a pak něco řeknu. Když se holky čerstvě vdaly a já k nim šla na návštěvu, stále dokola jsem si opakovala: „Seš tchyně, seš tchyně, seš tchyně!“ A udržela jsem se. Když už jsem něco řekla nahlas, musela jsem hodně nesouhlasit, něco se mi opravdu hodně nezdálo.

A poslechly vás?
To víte, že neposlechly. (smích)

Carmen Mayerová (*1944)

* Narodila v Trutnově. Matka Antonia Torell Mir pocházela z Mallorky, otcem byl trutnovský architekt a akademický malíř německé národnosti Charles Mayer. Své první angažmá získala v Divadle Vítězného února v Hradci Králové, poté se stala dlouholetou členkou Městských divadel pražských.

* V současné době hostuje například v Divadle Ungelt, v Divadle Viola či ve Studiu DVA, v březnu bude mít premiéru v Divadle na Vinohradech v inscenaci Český román. V posledních letech se objevila ve filmech Strašidla nebo Bastardi 3 i v seriálech Četnické humoresky, Ordinace v růžové zahradě nebo Ohnivé kuře.

* Prvním manželem byl herec Maxmilián Hornyš. Podruhé se provdala za herce Petra Kostku, vychovali spolu čtyři dcery.