Podnikání… S odstupem času nevím, jestli byl vůbec dobrý nápad, ale v porevoluční době jsem jako mnozí podlehl euforii „svobody“ a nových možností a do podnikání jsem se vrhl. Před revolucí jsme pracoval jako elektromechanik a tak bylo nasnadě, že budu v tomto řemesle pokračovat a mohu říct, že začátky byly sakra těžké. Vědět to, co vím dnes, znovu bych se do toho nepustil.

Největší problém byl především v tom, že jsem úplně nevěděl co mám dělat. Řemeslo jsem uměl, ale doposud jsem pracoval jen jako zaměstnanec a nemusel jsem nic řešit. Najednou jsem musel zvládat administrativu – smlouvy, pojištění, kde sehnat materiál a hromadu dalších provozních záležitostí. V tom mi ale hodně pomohla manželka, která pracovala v administrativě. Nakonec se podařilo firmu rozjet, i když to dalo zabrat. Z části z neznalosti a z části z naivity, kdy jsme například naletěli spekulantům. Firma to nebyla velká, kancelář, sklad a tři zaměstnanci. Na živobytí to však stačilo.

Elektrofirma fungovala asi 15 let a pak přišla rána, několik nezplacených faktur za práci, s firmou byl konec a člověk neměl nikde zastání. Nakonec se nám po mnohých peripetiích podařilo skončit „s nulou“. Říkal jsem si, že už podnikat nebudu, ale jelikož jsem vášnivý rybář, tak jsem si ještě se synovou pomocí zřídil takový menší rybářský e-shop. Ten jsem provozoval pár let, ale pro jistotu již při zaměstnání. Když jsem šel do důchodu firmu jsem předal synovi, ale jak se ukázalo, je po mě a na podnikán neměl vlohy a i tato firma nakonec skončila.

Teď jsem v důchodu a konečně si užívám života. Snažím se manželce vynahradit ty roky nejistoty a trápení. Jezdíme na výlety, chodíme na ryby a prostě relaxujeme. Podnikání mi ale přesto dalo jednu lekci a ostatním ji teď dávám jako radu do života. Pokud si nejste opravdu jistí co a jak chcete dělat, nemáte všechno promyšlené a nejste ochotní dřít dvakrát více než zaměstnanci, pokud v sobě opravdu necítíte toho tvrdého podnikatelského ducha, raději to nezkoušejte. Nestojí to za to.