Před více než padesáti roky na zápraží domku v moravské vísce posedávala malá holčička, které sousedé nosili koťata, králíčky, pejsky. Aby jim napravila tlapku, poraněné ouško, pohladila. „Prostě malá čarodějnice,“ směje se Dáša Kolibová, dnes již desítky let Mostečanka.

Babička byla vyhlášená bylinkářka a léčitelka a já u ní trávila hodně času. Díky ní poznala, jak moc jsou pro člověka důležité doteky, jak pracovat s tělem, jak vidět, co ho trápí. Takový byl začátek cesty k dnes již vyhledávané metodě s patentovanou značkou Kolibové balanční techniky.

„Na Moravě jsme neměli šanci najít vlastní bydlení podle našich představ. V Mostě žila jedna z našich příbuzných a my se po jedné návštěvě rozhodli, že tu chceme žít. Líbilo se nám tu, čisto, plno zeleně…“ vzpomíná. Manžel našel práci v chemičce a Kolibka, jak jí většina lidí z jejího okolí říká, se po roce 1990 připojila k těm, které zlákal boom různých solárií, masážních salónů, relaxačních studií, do té doby něco takřka neznámého. Jenže obyčejné masáže jí nestačily. „Najednou mi byly běžné metody málo, chtěla jsem se dostat dál. Cítila jsem potřebu dotýkat se lidí i jinak, abych jim pomohla od bolesti,“ říká.

Není žádná šarlatánka, svou dovednost považuje za dar. A její metody prostě fungují. „Ukázaná platí. Nedělám zázraky, je to vlastně jednoduché. Jde o to člověka fyzicky srovnat. A když funguje tělo, uleví se i hlavě. Praktikuji čtyři metody, dva typy tzv. otevírací, pak techniku energetickou, jemnou a harmonizující. Každá umí něco,“ přibližuje svou práci Dáša.

Umí si poradit s údajnými tenisovými lokty i s karpálními tunely. Tvrdí, že řadě operací se dá při použití KBT předejít. „Ale pozor, nikdy bych nezasahovala do práce lékařů, pokud jsou prokázány choroby plic, fyziologické změny kloubů a podobně. Prostě, vzájemný respekt je nutný. Pokud jde o mě, mám kolem sebe dost těch, kteří ve mně nevidí podivínskou konkurenci, ale naopak doplnění léčby. Spolupracuji s lékaři i rehabilitačními sestrami, kvalifikovanými maséry. A také je svoji techniku učím,“ dodává jen tak na okraj.

Proč učí, co dávala dohromady tak dlouho. Vždyť by to pro ni mohl být punc výjimečnosti spojený zákonitě s velkým profitem. „Ruce mám jen jedny a lidí, kteří potřebují ulevit, je hodně. Doba je hodně uspěchaná, plná stresů, obav. Cokoli nás vychýlí z normálního, přirozeného stavu těla, se projeví bolestmi zad, nespavostí, nervozitou,“ dodává na závěr.

Liběna Novotná