Strávit hodinu na minireportáži mezi třemi desítkami stánků přímo uprostřed města není problém. Zvlášť, když začínám svařákem. Je hned na kraji, stojí pár korun a venku je vlezlá zima.

Spousta prodejců zaujme. Kde jinde byste také vedle sebe hledali prodejce borůvek (panebože, kde je teď v listopadu sebrali?), parfémy za padesátikorunu (to budou mít kožní lékaři radost) či ručníky s vyšitými křestními jmény (mají i mé, to se zase musí ocenit).

U výprodeje DVD pod špinavým stanem připomínajícím šapitó z látky od pyžama stojí deset minut postarší paní a s dcerou po telefonu se dohaduje, jestli ten tančící pár na obalu vezme nebo ne. „Je to Swayze?“ ptá se prodavače. Nakonec šlo jen o instruktážní taneční video. Ale co, za pade bude taky dobré.

Ony vlastně téměř všechny stánky vypadají dost uboze. Orezlé kovové konstrukce přikrývají různobarevné a různěpotrhané igelity. Kde jsem jen podobný obrázek už viděl? Mám to. Stejně přece vypadají chudinské čtvrti v rozvojových zemích.

Proč město jenom něco takového vůbec pořádá? Úroveň se tu zastavila na začátku devadesátých let.

Přitom magistrát vlastní slušné dřevěné stánky. Škoda, že je vyndavá jen na Vánoce a Velikonoce.

No co, raději odsud zase rychle pryč.