V rozhovoru jsme vyzpovídali Vladimíra Jaroše, který ve svém věku kromě cvičení také stále ještě pracuje. O své lásce ke vzpírání má jasno. „Jsme, jak se říká blázni, kteří toho nemohou jen tak nechat," nechal se slyšet usměvavý důchodce, který by svými výkony v posilovně strčil do kapsy nejednoho mladšího kolegu.

Jaké byly vaše vzpěračské začátky?

Začal jsem jako dorostenec v patnácti letech v teplickém družstvu, které bylo v té době na republikové výši. Po třech letech tvrdého tréninku jsem začal sbírat medaile a v devatenácti letech jsem nastoupil v rámci vojny do oddílu Dukly Praha. Následoval návrat opět do Teplic a vzpěračskou extraligou jsem si prošel také ve vrcholovém středisku v Sokolově.

Ve své kariéře jste nasbíral celou řadu medailí a byl jste také v reprezentačním výběru…

Ve čtyřiadvaceti letech jsem byl ve výběru na olympiádu do Mexika, kam jsem se však přes silnou konkurenci bohužel nedostal. V mé váhové kategorii tehdy panoval olympijský vítěz Hans Zdražila, který v té době neměl konkurenci.

Medaile ze světových šampionátů jste však začal sbírat až v kategorii Masters, u nás nazývané kategorií veteránů.

Je to tak. Mého prvního Mistrovství světa jsem se zúčastnil v roce 1989 v Rakouské Vídni. Celkem jsem od té doby na evropských a světových šampionátech nasbíral osmnáct medailí.

Kolik veteránů v České republice vzpírá?

V naší kategorii od čtyřiceti let je nás mezi osmdesáti až sto registrovaných. Jsou však ještě starší, než jsem já. Známý ze Zlína je například pětaosmdesátiletý Karel Seidl nebo třiaosmdesátiletý pan Popílka z Prahy. Nás starších je však samozřejmě méně. Například v mé kategorii, které jsou po pěti letech, jsme pouze čtyři v celé republice.

Co vás ve vašem věku stále motivuje ke sportu?

Jsme jak se říká blázni, kteří toho nemohou jen tak nechat (smích).

Důležité musí být bezpochyby zdraví, které vám evidentně stále slouží.

Pochopitelně. V tehdejší době byly dobré podmínky pro sportovce a stát dával na sport všeobecně mnohem více peněz. Já osobně byl do devětatřiceti let sportovcem profesionálem a po mém návratu do Mostu jsem začal dělat řidiče. Zdraví je samozřejmě pro mojí práci i vzpírání tím nejdůležitějším.

Pokračovali ve vašich stopách také vaši synové?

Ano, ale pouze jeden. Ten udělal také mistra České republiky, ovšem po vojně a dvou titulech v dorostenecké a juniorské kategorii, se vrhnul na svou práci a vzpírání šlo stranou.

Na jaře se chystáte na Mistrovství Evropy, s jakými cíli?

Ještě před Mistrovstvím Evropy v Maďarsku je v Příboře také Mistrovství ČR, kam se také chystám. Mým osobním cílem na evropském šampionátu je skončit do třetího místa, na které bude potřeba podle mých tabulek a propočtů potřeba zvednout alespoň 80 kg. Disciplíny jsou trh a nadhoz soupažní.

Co trenérská dráha?

Trénoval jsem mládež, ale pouze chvilku. Stále jsem byl v nejvyšší soutěži a skloubit dobré výsledky a trénování nejde příliš dobře.

V současné době se často řeší doping. Jak to bylo v tehdejší době?

Samozřejmě už tehdy se určitá forma dopingu provozovala. Pokud bylo vše pod lékařským dohledem, tak si dovolím tvrdit, že to bylo v pořádku. Byly na nás vyvíjený nároky, abychom během dne nazvedali až šestnáct tun, což by bez jisté podpory nešlo. Také si troufnu říct, že bez podpůrných prostředků bych se nemusel ve zdraví dožít tohoto věku, protože tréninkové zátěže byly enormní. A že se v dnešní době neustále posouvají rekordy, ať jde o nejrůznější sportovní disciplíny? Pokud někdo věří, že jsou výkony sportovců zcela "čisté", tak je blázen.

Říkal jste, že i přes svůj věk stále ještě pracujete. Proč?

Má to jeden prostý důvod. Mám pochopitelně klasický důchod, ale abych se mohl zúčastňovat všech soutěží, tak si na ně musím nějakým způsobem našetřit. Náklady na všechny veteránské soutěže si musíme kompletně uhradit a potom se náklady na letenku a ubytování vyšplhají klidně na padesát tisíc Korun. Kromě samotné soutěže mám každou cestu také jako dovolenou.

Po závodech tedy v dané zemi vyrážíte na dovolenou?

Jsme parta čtyř chlapů, která si po soutěži půjčí auto a další dva až tři týdny cestuje. Například v Kanadě jsme si půjčili za pětadvacet tisíc auto a vyrazili na Aljašku. Při měsíčním pobytu v Austrálii šli někteří dokonce pracovat a veškeré náklady na cestu si tak splatili.

Pracujete jako řidič, což jste říkal, že je váš další koníček.

Je to tak. Řízení je moje láska a neberu to ani jako práci. Dokud mi slouží zdraví, jako zrak a sluch, tak jsem rád, že to můžu dělat.

Denis Kejkrt, Václav Veverka