„Určitě je to krásné. Pro mě je to něco neskutečného,“ rozplývá se jedna z největších nadějí české ženské házené, která svůj um předvádí také na letošním mistrovství Evropy ve Francii. V uplakaném Brestu se při své premiéře na vrcholné akci předvedla v zápase s Rumunskem i v přetěžké bitvě s Norskem.
Čekala jste, že vám dá trenér Bašný tolik prostoru?
Jelikož jsem po Heleně Ryšánkové hned druhá pravá spojka, tak jsem čekala, že nastoupím. Ale netušila jsem, že odehraji takto velké množství času. Pro mě jsou to cenné zkušenosti. Jsem na své první takovéto akci s ženskou reprezentací. Je něco neskutečného hrát proti světové hráčce, jako je Rumunka Neaguová.
Z tribuny se zdálo, že působíte bezstarostně a že hrajete bez nervů. Jaké to je, když proti vám stojí nejlepší spojka světa?
Člověk nemůže být nervózní. Musí hrát stejně jako na tréninku nebo třeba na turnaji v Chebu. Samozřejmě v Brestu byla narvaná hala, přišla spousta lidí. My jsme na to ale z Mostu zvyklé. Tam je taky pořád plno. Mě osobně to žene kupředu. Motivace byla velká.
V týmu jste po Veronice Mikuláškové druhou nejmladší hráčkou. Jaké z toho plynou úkoly?
Úplně nejmladší hráčka nosí balony, my s Janou Šustkovou máma na starosti rozlišováky, láhve a další věci, které na nás zbydou. Máme ale taky jiné hrozné úkoly.
Jako třeba?
Třeba nám trenér Bašný řekl, že máme vybrat procházku městem, přitom to třeba v Brestu vůbec neznáme. Měly jsme na to deset minut, tak jsme se hezky stresovaly. (úsměv)
Dostaly jste za výběr trasy pochvalu, nebo se procházka nelíbila?
Jelikož je tady pořád strašný počasí a neustále prší, trenér nám udělal procházku po hotelu. Bylo to docela vtipný. Prošly jsme pokoje, všechny chodby. Nakonec jsme z toho vyvázly.
A byly pokoje vzorně uklizené?
No všude, kam jsme přišly, byl bordel. (smích) Já teda bydlím s Domčou Zachovou a my máme bordel velký. Vždycky přijdeme, všechno vybalíme a tak fungujeme. Je nám ale trapně, když pokojská musí po nás uklízet nepořádek.
Může vám rychlý začátek mezi ženami pomoct právě i na takovéto vrcholné akci? Že nemáte přehnaný respekt?
Já si myslím, že ano. I v Mostě to trenér na nás staví. Jsme na tlak zvyklé. Hrajeme před plnou halou, evropské poháry. Sbíráme cenné zkušenosti.
Ale jinak je český tým docela mladý, že?
Jojo. Na levé spojce je Kamila Kordovská, se kterou jsme byly v juniorské reprezentaci. S Markétou Jeřábkovou jsem zase hrála v Mostě, takže na spoustu hráček jsem zvyklá. Nebylo pro nás takové překvapení, když jsme pak jezdily na reprezentační srazy. Spíš nás holky berou v pohodě.
Pár děvčat po úspěšném šampionátu v Německu loni odešlo do zahraničí. Cítíte, že byste se taky mohla ukázat a třeba získat lepší angažmá?
Vnímáme, že je to pro nás příležitost ukázat se. Já mám ještě rok smlouvu v Mostě, takže nikam neutíkám. Potom bych si ale zahraniční angažmá ráda vyzkoušela. Pořád je tam ale překážka s názvem škole. Studuji v Ústí nad Labem, ale snad by se to dálkově dalo zvládnout.
Máte svoji budoucnost spojenou s házenou? V Česku se uživit tímto sportem totiž není vůbec jednoduché…
Je to pravda. Já ale dělám házenou celý život. Pořád mě baví a chci v ní pokračovat, i když je těžké se v ní prosadit.
Jak moc těžké je skloubit studium vysoké školy s házenou?
Obor sociální práce jsem si vybrala proto, že jsem hodně vytížená v Mostě. Máme dvoufázové tréninky. Tento obor mě baví. Chci mít určitě alespoň bakalářský titul. Kdyby se něco stalo, chci mít i jinou variantu. I když teď reprezentuji zemi, uplatnění po skončení kariéry není takové. Je těžké najít si dobrou práci. Proto je vzdělání důležité.
Měla jste to od začátku kariéry takto nastavené?
Mě rodiče k tomu vedli odmala. Vždycky jsem měla jenom školu nebo házenou. Nic jiného jsem neznala. S kamarádkami do klubů jsem nikdy nechodila. Tolik času nebylo. Když už vydržím bakaláře, pak už budu mít klid. Mohu se pak soustředit jenom na házenou, i když je těžké to skloubit. Kór teď, když dojíždíme do Ústí do školy. Z ní pak hned míříme rovnou na trénink. Je to docela masakr.
Rodina vás hodně podporuje?
My jsme Hujerovic rodina, která mě chodí v Mostu podporovat na každý zápas. Babička s dědou koukali na televizi, fandili, křičeli. Já mám podporu nejbližších velkou.
