Jedním dechem ale Nezbeda dodává, že občas musí šampionát z hlavy vytěsnit. Důvod je nasnadě a poznáte ho i během telefonického rozhovoru, kdy se ze sluchátka kromě hlasu českého reprezentanta ozývá i dětský pláč. „Mám dost jiných zájmů, mám teď týden starý přírůstek do rodiny,“ pochlubí se šťastný tatínek.

Stejně jako v jiných sportech by i on rád oslavil narození potomka nějakým úspěchem. Jaký by měl podle Nezbedy být? „Nějaký hezký dárek by to chtělo. Super by bylo páté místo,“ vypálí. Hlavní podle něj bude, aby se čeští softbalisté prokousali přes play off. Pak už by chyběly jen dva zvládnuté zápasy, aby to cinklo. „Kdyby byla medaile, to by bylo jako největší sen. I kdyby byla třeba bronzová, pro nás by byla jako zlatá, byl by to neuvěřitelný úspěch,“ neváhá s odpovědí.

Když se řekne softbalový nadšenec, můžete si nejspíš přiřadit jméno kteréhokoliv reprezentanta. Jiřího Nezbedu nevyjímaje, v tomhle si jsou s kamarády z národního týmu podobní, softbal je prostě jejich život. „Mě třeba naučil větší zodpovědnosti. Díky němu si dokážu věci naplánovat tak, abych stihl všechno, co mám v plánu. Když něco slíbím, tak nesmím nechat nikoho ve štychu,“ pochvaluje si, jak ho sport změnil v osobním životě.

Na šampionát si vezme v práci dovolenou, i tohle je pro softbalisty stejné. „Mám to tak deset let, na softbal padlo vždycky celé moje volno,“ neskrývá. Partnerka musí být hodně tolerantní a také se musí smířit s tím, že společná dovolená u moře se asi jen tak konat nebude. „Dobře věděla, jak to se mnou je,“ říká na obranu chlapík, který nastupuje s číslem 78.

Přitom se narodil v roce 1987, proč tedy nevsadil na číslo 87? „Líbí se mi, když jdou čísla vzestupně za sebou,“ prozradí. Myšlence, že kdyby ze sedmičky jedno číslo na dresu ubral, mohl by být třeba softbalovým Jaromírem Jágrem se jen usměje. „Jágr ze mě nebude, ten je jen jeden. Tak dobrý zase nejsem,“ vypráví. To, že by se opičil po kladenské hokejové legendě ho prý ani nenapadlo. Ani nikdo z kamarádů prý nerýpal.

Pár šampionátů už odehrál, proto si nepřipouští, že by ho měla na mistrovství světa přepadnout nervozita. „Na Evropě to vždycky bylo v pohodě. Je ale pravda, že mistrovství světa na domácí půdě a taky hodně našich diváků, nás může dostat pod nějaký tlak. Ale nepředpokládám, že budu nervozní. Nemůžu být nervózní. Jen tak může člověk odvést maximální výkon,“ přesvědčuje možná i sám sebe. „Nechtěl bych, aby něco podobného přišlo,“ přeje si.

Nezbeda přitom platí za borce, který i když se nedaří, vytáhne v klíčové chvíli dobrý odpal. Svoje výkony nehodlá sám hodnotit, to nechá na ostatních. „Ale jestli to tak někdo vidí, tak se to moc hezky poslouchá,“ přitaká. „Já se vždycky snažím odvést na hřišti maximum, udělat pro úspěch všechno,“ dodává a je znát, že mu na úspěchu týmu záleží.

Zajímavostí určitě je, že původně se vůbec softbalu neměl věnovat, měla to u něj vyhrát úplně jiná sportovní disciplína. Jenže teď by neměnil a blahořečí chvíli, kdy si zahrál sport svého srdce poprvé. V Mostě začal hrát za kadety a už to jelo. Deset let pak válel za Chomutov, když pak Most proklouzl mezi elitu, neváhal a dvě sezony hrál právě v jeho barvách. „Z Mostu jsem ale nikdy do jiného klubu neodešel, bylo to jen hostování. Můj tým je moje srdcovka, mám tady rodinu a chci být jen tady,“ říká. Na softbal prostě nedá dopustit. „Nevyměnil bych ho ani za nic. S tímhle sportem jsem prožil spoustu krásných chvil, procestoval jsem díky němu spoustu zemí, strávil jsem s ním kus života. Teď doufám, že přijde to nejlepší. Mistrovství světa doma, co víc si můžu přát.“

Jiří Uhlíř