Během roku a po plastice předního zkříženého vazu si nedobrovolně vyzkoušela, jaké to je nesmět dělat vůbec nic, nebo pozorovat spoluhráčky jen z hlediště, kde jsou to pro ni muka. Podržela ji rodina, dokonce tak, že s ní rodiče i trénovali a běhali. „Od nich mám obrovskou podporu,“ děkuje jim Veronika Šípová.

Jak to s vámi v současnosti vypadá? Už trénujete bez omezení? Kdy byste se mohla vrátit do ostrých zápasů?
Trénovat bez omezení začnu hned v lednu. Kdy se vrátím do ostrých zápasů? To je hrozně těžké říct, to bude podle toho, jak to vše bude vypadat, jak budu hrát a zda koleno bude držet. Je těžké toto předpovídat, může to být na konci ledna, nebo také až v únoru.

Asi to není příjemné být takhle dlouho bez házené, že?
Bojuji s tím těžce, protože házená mi opravdu chybí. Navíc, když člověk nemůže dělat vůbec nic, tak je to hrozně těžké. Když jsem seděla v hledišti a na holky jen koukala, tak to bylo pro mě strašné. V návratu to bude hlavně o hlavě, abych odbourala blok a nebála se, což si myslím, že se mi momentálně daří, ale v hlavě to ještě není úplně ono.

Vídal jsem vás v hledišti. Tam s vámi museli asi šít všichni čerti, když jste nemohla zasáhnout do hry.
Snažila jsem se pomoci holkám alespoň z hlediště, kde jsem hodně fandila. Přišla jsem třeba za nimi i do šatny po zápase, abych je podpořila. Těžké je to hlavně v tom, že jen sedíte a nemůžete prostě dělat vůbec nic! Navíc z hlediště je dobře vidět, kde jsou ty mezery, kudy by se dalo zahrát. Je to vážně náročný (úsměv).

Nehrajete skoro rok, nepřepadávaly vás myšlenky, že byste s házenou skončila?
Na to, že bych s házenou kvůli tomu kolenu skončila, jsem nepomyslela nikdy. Od rodiny jsem měla skvělou podporu, protože to pro mě bylo moc složité období. Táta mi hodně pomáhal s tím, že mi třeba dělal tréninkové plány při návratu, rodiče se mnou chodili i běhat. Na mě to všechno mělo spíše ten opačný efekt, protože jsem teď natěšená na házenou, dostala jsem nový impuls. Jsem nabuzená, nahecovaná, hrozně se těším na každý trénink. Mám radost z každého náběhu, z každé střely. Takže spíše než konec, je to pro mě motivace do práce.

Bez házené jste dlouho. Nebojíte se například toho, že teď se budete muset učit některé věci od základů?
Jsem sice bez házené dlouho, ale uvidím, až začnu trénovat na sto procent, jak to bude vypadat. Nemyslím si, že bych se něco musela začít učit od základů. Je to jako jezdit na kole, to se prostě nezapomíná. Kdybych to měla popsat, tak před zraněním vyskočíte metr a po zranění to takhle nejde, ale čím déle trénuji, tak se to vše zlepšuje.

Než přišlo to nepříjemné zranění, tak jste se rozehrávala do parádní formy. Bude těžké na to teď navázat?
Vrátit se do bývalé formy? To bude těžké, ale věřím, že všechno přijde, kdy má. Věřím tomu, že to bude dobré.