Pozval jsem jí na „kafe s diktafonem“. Domluvili jsme se na třetí a ona přesně ve tři přišla. Během hodinového povídání se z Müllnerové stal neskutečný společník – miluju turistiku, knížky, stolní tenis, kulečník, bruslení. Přiznám se, že jsem jí skoro začal tykat. Ukázala svou pravou tvář. Je obyčejná holka s neobyčejnýma schopnostma. Mohla by nosit nos nahoru, protože jako házenkářka má sedm českých titulů, evropské zlato, reprezentaci a podobně, jenže to nedělá. Překvapila mě. Příjemně. Je ženskou, která něco umí a tváří se a chová, že o tom neví. V životopise jí chybí účast v Lize mistrů. Teď k ní má blízko a já ji strašně přeju úspěch.