Já do té doby znal triatlonistku a milovnici extrému Alenu Vrátnou jen z emailů a fotek, které vlastně neřeknou úplnou pravdu a těch deset metrů, co mě Tomáš Langhammer za Vrátnou vedl, mi moje plastická představivost vykreslila tuhle ženskou do podoby někde mezi Robocopem a Stallonem. Najednou jsem stál před Vrátnou a musel se dvakrát podívat – drobná ženská se širokým úsměvem mi okamžitě vrazila ruku: „Ahoj, já jsem Alča, normálně mi tykej.“ Rodiče o mně říkají, že nezavřu pusu, že jsem ukecanej a rád skáču do řeči. Při pohledu na Vrátnou mi slova došla. Jednu věc si ale pamatuji dobře. Hlavou mi proběhla myšlenka: „Do háje, kde se v tom prckovi ta síla bere.“ Alena Vrátná mě ale překvapila ještě jednou věcí – pokorou a neskutečnou slušností. Vždy, když o ní napíšu článek, tak mi od ní klikne zpráva s poděkováním. Vrátná tímhle u mě stoupla do figury sportovce s velkým S.
