V individuálním tréninku maká jako ďábel a navíc stíhá pomáhat i doma. A zase dřinou! Pochází z Hané a když jí volno dovolilo, tak pomáhala tatínkovi se sázením nových stromků, aby zmírnila kůrovcovou kalamitu v Oderských vrších. Pomáhat doma je pro ní automatické, navíc když od rodiny má obrovskou podporu. Tohle je její malá splátka…

„Rodina mě obrovsky podporuje. Jsem už nějaký ten pátek od domova, kam to mám 400 kilometrů, ale doma za mnou stojí. I když to občas nemají se mnou lehké, tak doufám, že ví jak si jejich podpory vážím,“ říká Veronika Mikulášková, která loni poprvé ve svých devatenácti letech nahlédla i do seniorské reprezentace a kmitala na mistrovství Evropy. V mosteckém dresu je spokojená, ale budoucnosti v zahraničí se nevyhýbá a taky na ní myslí.

„Pro mě je nejdůležitější, aby mě házená stále bavila a přinášela mi radost. Netajím se tím, že i já bych si chtěla zkusit zahraniční angažmá. Byl by to jeden z mých splněných snů. Že bych měla přímo vysněný klub se úplně říct nedá. Občas si říkám, že by bylo pěkné jít přímo do světového klubu, ale představte si, že jdete do průměrného zahraničního klubu a s ním dosáhnete světové úrovně! To by byla teprve pecka. Představa, že právě já mám možnost tvořit jeho budoucnost a přepisovat historii, mě dokáže neskutečně nadchnout,“ nechá Mikulášková nahlédnout do svých představ a pokračuje v malování budoucnosti: „Chtěla bych si to sama vybojovat, abych si pak mohla říct: Jo holka, ty si to dokázala. Mít ze sebe dobrý pocit a aby má rodina na mě mohla být patřičně hrdá.“

Společný trénink mosteckých házenkářek.
Zase na hřišti! Černí andělé trénují a vysazují i nové stromky