Jakoby těch problémů neměl český sport málo. Vezměte si jen ty v poslední době tolik diskutované – aféra Berbr ve fotbale nebo věčný spor o to, jakým směrem by se měla ubírat hokejová mládež. A pak problém aktuálně největší – zavřená sportoviště pro amatéry kvůli pandemii koronaviru. A teď kauza Hnilička, čili čerstvý průšvih ministra sportu, který se naprosto zdiskreditoval porušením vládních opatření a zároveň také stykem s lidmi, kteří jsou v politice mimo hru, eufemisticky řečeno.

Měl by bývalý brankář, který v sobě po konci kariéry probudil manažerské schopnosti, odstoupit ze všech politických postů? Podle mě bez debat. Nemám pro jeho chování omluvu. Jak mu po takovém přešlapu můžeme věřit, že mu jde prioritně o dobro sportovců? Milan Hnilička měl obrovskou šanci, mohl se stát hrdinou nás, amatérských sportovců, kteří chceme znovu dělat to, co nás baví, co nás tuží; nás rodičů, kteří vedeme děti ke sportu. O ty nejmenší jde především.

Milan Hnilička.
Krutý vítr ze severu? Hnilička je po aféře pod palbou, ale má i své zastánce

Realita je ale jiná. Děti jsou od března minulého roku už šestý měsíc bez možnosti plnohodnotně sportovat, o klasickém školním tělocviku, který by měl být pro všechny povinný, raději ani nemluvím. Národní sportovní agentura není schopná najít možnost, jak je dostat zpátky do tělocvičen a na stadiony. A pokud se některý z jejich návrhů na restart amatérského sportu dostane na veřejnost, budí spíš velké otazníky a podezření, že jí chybí dostatek argumentů, potažmo i odbornosti. Za děti je potřeba se bít úplně jinak!

Milan Hnilička svým průšvihem s největší pravděpodobností ohrozil nejen vyjednávání o restartu amatérského sportu, ale také dotační programy a další projekty NSA. I tyto skutečnosti umocňují jeho nemalé selhání, které ale není jen otázkou sobotního nelegálního večírku.