Czech Adventure race je nejtěžší dobrodružně expediční outdoorový závod pořádaný v ČR, kde startují čtyřčlenné týmy (minimálně jedna žena) na které čeká trať dlouhá přes 360 km a časový limit 75 hodin (3 dny a 3 noci), jež musí týmy absolvovat non-stop. Samotný závod startoval z chebském náměstí, když se na start postavilo osmnáct čtyřčlenných družstev na které čekaly disciplíny: trekking, jízda na horských kolech, orientace na spec. mapách pro orientační běh, jízda na kolečkových bruslích, plavání, skalní lezení, disciplíny vyžadující spec. horolezeckou techniku (slaňování, jumarování), lanové překážkové dráhy, jeskyňaření a možná trocha spánku. Absolutním vítězem se stal tým OS-Direkt Adventure Team z Ukrajiny s časem 47 hodin a 30 minut.

Mezi závodníky si přijela vyzkoušet svou fyzickou i psychickou zdatnost litvínovská triatlonista Eliška Čerňanská, závodnice která v juniorské kategorii patří do širší reprezentace ČR.

Eliško, co vás přimělo zúčastnit se takhle extrémního závodu?
Slíbila jsem to před časem. Když se pak přiblížil termín závodu, tak už se mi do toho tolik nechtělo, ale sehnat děvče do takového závodu není vůbec jednoduché. Celý tým by nemohl pak na závod odjet, tak jsem to riskla.

To byla tedy premiéra?
Ano. Nic podobného jsem nikdy nezkusila a ani jsem netušila co vše nás čeká.

A co tedy na závodníky čeká?Úplný extrém. Nikdy jsem třeba nelezla po skalách. Po prvním dnu byl osmdesáti kilometrový pochod. Já jsem v životě ušla naráz snad nejvíce 20 km.

Co bylo v závodě nejtěžší?
Slaňování a jumarování. Neměla jsem představu co to obnáší a odnesla jsem to spáleninami dlaní a těla, když se mi v sedáku nepodařilo udržet konstantní rychlost a spálila se tak o provazy. A samozřejmě jet pořád, bez spánku, na doraz.

A co bylo nejlehčí?
Tak určitě kolo, běh a plavání. Jsem triatlonistka a i když jsem toho letos kvůli maturitě tolik nenatrénovala, tak přece jen tam jsem se cítila být v pohodě. Jo a ještě inliny, ty byly také v pohodě.

Co vám závod dal a vzal?
Nevzal snad vůbec nic, kromě sil a trochu spálené kůže, ale dal strašně moc.

V čem přesně?
Hlavní důvod proč jsem do toho šla, bylo to, že jsem si chtěla ověřit své limity. A přestože jsme museli ukončit závod po pětatřiceti hodinách, tak jsem k nim přece jen nahlédla. Tolik hodin jen makáte, nespíte, dehydratace, hlad, všechno vás bolí a vy si každým metrem říkáte, tak teď už to nepůjde. Dalších sto metrů a zase – teď už ani krok. Ale vy pořád jdete, kdyby někdo zavelel běž, tak to uděláte. Bylo to svým způsobem úžasné, to že máte malé halucinace, to že se díváte na dno svých fyzických a psychických sil a přesto pořád můžete fungovat.

Jaký z toho máte závěr?
Příští rok tenhle závod dotáhneme do konce. Už mám nějaké zkušenosti, vím na co se připravit, čemu se vyhnout, a proto se na další ročník dobře připravím.