„Prakticky od mala bydlím na Starém Městě. Tehdy nebyly počítače, chodilo se ven. Tam jsem narážel na cikány. Byly tam bitky a já nic neuměl. Ale rval jsem se, nechtěl jsem se nechat. Tehdy se to ve mně zlomilo. Začal jsem tedy sám cvičit,“ vzpomíná Veselý.

V té době ale žádné bojové oddíly v Děčíně nefungovaly. Výjimkou byl box. To ale nebylo pro Veselého to pravé ořechové. „Pracoval jsem na fyzické kondici, chodil do posilovny. Byl tam tvrdý režim. Taky jsem zkoušel chodit na box, tehdy to tam vedl nějaký Poláček. Ale mě to prostě neuspokojilo, cítil jsem, že to není ono. Dá se říct, že celé mládí jsem si hledal svou cestu,“ pokračuje.

V osmnácti musel Veselý na vojnu. „Seznámil jsem se s klukem z Prahy. Byl našlapenej, dělal kung-fu. Skamarádili jsme se a cvičili spolu. Taky jsme zápasili, furt mě mlátil. Byl rychlej, tvrdej. Nic mě neučil, dva roky jsem mu dělal fackovacího panáka,“ zasmál se.

Po návratu z vojny začal pracovat v Destě, je vyučeným elektrikářem. Zjistil, že potřebuje mít ve svém životě řád. Nastoupil do tehdejší Rudé Hvězdy, doma si v kočárkárně vytvořil malou „tělocvičnu“. Nechyběly činky a originální pytle. „Vzal jsem medicimbal, zabalil ho do deky a přivázal na provaz. Pět let jsem takhle trénoval. Přišel jsem z práce, šel makat, pak sprcha a spánek. Dřel jsem jako kůň. Začal jsem vlastně ve dvaceti. Veselý začal chodit do Rudé hvězdy, tam se seznámil s Petrem Ševčíkem a Františkem Lorencem. „Péťa byl stokilový karatista, Franta reprezentant v kumite. Zase jsem dostával na držku. Ale nezlomilo mě to a hodně mě to naučilo,“ zdůraznil.

Krom aktivního závodění přišel sen v podobě vlastního klubu. Milan Veselý ale na to sám nestačil, tudíž hledal pomoc. Našel jí v osobě Pavla Znamenáčka. „Pavel měl černý pásek v karate a závodil v ústeckém klubu. Já měl jenom fialový a ještě jsem nebyl tak zkušený trenér. Začal jsem s ním cvičit a dělal dalšího fackovacího panáka,“ zakroutil vesele hlavou.

Znamenáček začal dojíždět do Děčína a pomáhal Veselému s tréninky. „Z České Lípy dojížděl na kole. Tehdy jsem mu dával za trénink 500 korun. On mě postupně doučoval. Já mu tloukl do hlavy, že založíme klub. V roce 1994 tak vznikl v Děčíně Sport Relax. V České Lípě to Pavel udělal o dva roky později,“ pokýval hlavou.

Přesto je Milan Veselý karatistickým samoukem. Právě Pavel Znamenáček mu ale hodně věcí usnadnil. Oba začali objíždět semináře, dostali se oficiálně do svazů karate. S tím se začala zlepšovat Veselého výkonnost. „Zlomilo se to v 25 letech. Najednou jsem byl rovnocenným soupeřem a začal získávat medaile. Tenkrát mě v posilovně vyzval na zápas Péťa Ševčík. Ani jednou mě netrefil a pak mi říká – Mílo, ty jsi se fakt hodně zlepšil,“ řekl významně.

Tehdy si naplno uvědomil, že karate nadobro propadl. A nejen po fyzické, ale i duševní stránce. „Je to základ, dá vám to přehled. Karate má ohromnou škálu technik. Čerpá z něj i kickbox, nejlepší kickboxeři jsou karatisté. Já si pamatuji, že jsem na videu viděl film 36 komnat shaolinu. To mě hodně ovlivnilo. Chování tamních mistrů, ten přístup. Mám doma spoustu knížek. Snažím se lidi vytrénovat, ale také se snažím, aby byli lepšími. Aby přišli na trénink, pozdravili. Nemůžete vést klub a být jenom rváč. Musíte mít i příkladné chování. To prostě patří k mé filozofii,“ přiznal.

Je velkým obdivovatelem Japonska a samurajství. On sám je takovým děčínským samurajem. „Ale mám k nim taky výhrady. Myslí si, že jsou nejlepší a ostatní jsou pod nimi. Kolikrát jsou falešní. Berou vás, až něco dokážete. Líbí se mi ale to samurajství. Samurajové drželi při sobě, meditovali, měli řád. Tohle mám v sobě,“ prozradil. Další velkou ikonou Milana Veselého je herec Chuck Norris. „Líbí se mi jeho styl, je to vlastně i můj styl. Strašně bych si přál, abychom se někdy setkali. Kluci z klubu mi slíbili, že by to někdy zařídili. Ale asi k tomu nedojde. Každopádně jdu cestou Chucka Norrise,“ připomněl.

Medaile, diplomy, umístění na prvních třech místech. Pro sportovce odměna za hodiny a hodiny dřiny v tělocvičně. Děčínský rodák má na svém kontě celou řadu fantastických úspěchů. Kde své trofeje schovává? „Jsem na ně pyšnej, ne že ne. Koupil jsem si kýbl a ten přetéká medailemi. Je v tom stlačený pot a dřina. Jednou to musím někomu ukázat. Mám tam ty nejcennější kovy z evropských a světových šampionátů,“ zvýšil hlas.

Rád vzpomíná na světové šampionáty v organizaci JKA. Mistrovství světa bylo pro Veselého jako pořádná nabíječka. „Já jsem se na mistrovství světa cítil strašně dobře. Načerpáte tam energie a pak z ní člověk dlouho žije. Když to vyprchá, zase přišel šampionát a člověk dobíjel baterky. Každý trenér by si tím měl projít a získat zkušenosti,“ pokýval hlavou.

Než se ale naplno věnoval svému klubu, pracoval jako vyhazovač v hotelu Grand. Následně byl u založení Městské pořádkové služby. „Přemluvili mě. Udělali jsme si zbrojáky. Chodil jsem na ranní, odpoledne jsem mohl trénovat. Když dělali cikáni bordel, hned jsem je srovnal. Byl jsem ale spravedlivý. Pak se ale začalo dělat na směny a to už bych nestíhal trénovat. Odešel jsem, i když mě tahali zpátky. Jenže já nemohl, začal jsem dělat klub naplno, živilo mě karate. Já spíše přežívám, pořád bydlím v paneláku v dva plus jedničce. Auto mám staré dvacet let. Když jsem ho splácel, tak jsem čtyři roky nežral,“ zasmál se. „Tohle může dělat jenom srdcař. Teď se bojuje hlavně o členskou základnu, dotace, prachy. Já jsem takový mnich, nemůžu bez karate být. I kdyby nebylo na jídlo, stačí mi rýže a karate,“ zvážněl.

Rozhovor probíhal venku, na sněhu, kousek od Labe, na Starém Městě. Částečně kvůli vládním opatřením z důvodu pandemie koronaviru. Názor Milana Veselého na celosvětový problém je velmi radikální. „Nemusím Václave Klause. Ale situaci řeším, jako on. Samozřejmě, že tady nemoc je. Ale je to přehnané, snad uměle nasazené. Nevím, jak se to přenáší mezi lidmi. Nebo to na nás spouští z letadel. Špejli namočíte do oleje a vyjde pozitivní test. Co si o tom mám myslet,“ naštvaně vrtí hlavou. Sám nemá s koronavirem žádnou zkušenost. „Nikdo z mého okolí, kdo byl pozitivní, neměl těžký průběh. Mám známé, které šly na testy v Praze. Zapsaly se, čekaly půl hodiny a pak odešly. Za dva dny jim přišla zpráva, že jsou obě pozitivní,“ plácl se do čela.

Nemůže trénovat v hale, tak využívá venkovní prostory. Každé odpoledne ho najdete s členy Sport Relaxu Děčín v plném tréninku. V zimě chodí i nejmenší. „Všichni ven nechodí, ale mám v oddílu srdcaře. Platí i v téhle době členské příspěvky. Díky nim přežívám. Vrací se mi to, co jsem jim předal. Kdybych měl hospodu, tak už jsem dávno v p…..,“ zanadával si.

Kvůli pozastavené činnosti svého oddílu bojuje Veselý o každou korunu. A právě v těžké, koronavirové době, mu pomocnou ruku podali jeho svěřenci, kterým předal vše, co umí a zná. „Od státu dostávám pět stovek denně. Zaplatíte zdravotní, sociální, nájem a další nezbytné poplatky. Pomalu jdu do mínusu. Kluci z oddílu mě museli půjčit, někteří mi prostě peníze dali. Třeba Standa Koubek přišel a říká – Mílo, tady máš deset tisíc, vezmi si je. To jsou frajeři. Vrací se vám vaše práce. Já bych udělal to stejné. Kvůli tomu vychovávám lidi v klubu. Tenkrát jsem měl na kahánku, začal jsem věřit v Boha, hodně věcí se obrátilo. Přehodnotil jsem svůj život. Chci pomáhat lidem, učit je, aby se uměli bránit, ale i správně chovat. Nechápu, jak celý život může někdo jenom honit prachy. To jsou mi pak lidé odporní. Nedržíme při sobě, každý se stará sám o sobě, chce si jenom nahrabat,“ promluvil znechuceně.

Před pěti lety Milan Veselý bojoval o život. A to doslova. Ačkoliv to s ním vypadalo všelijak, nevzdal se, bojoval a nejtěžší chvíli ve svém životě překonal. „Měl jsem v ledvině, kterou mi nakonec vzali, zhoubný nádor. Těžko se mi o tom mluví. V noci jsem nespal, zvládl jsem to jenom díky někomu tam nahoře. Nevím, asi mě to mělo potkat a někam posunout. Byl jsem moc velký dobrák. Po téhle zkušenosti jsem začal za sebe víc bojovat a vážit si sebe sama,“ řekl se slzami v očích.

Teď má 85 kilo, při své těžké nemoci měl sotva 65. Když byl upoutaný na nemocniční lůžko, poznal ty pravé kamarády. Ale také ty, kteří se po něm ani neohlédli. „Spousta lidí mě předtím využívalo, klepalo po ramenech. Pak ale nepřišli a nezeptali se, jestli něco nepotřebuji. Do nemocnice za mnou přišli tak tři lidi. Všichni z oddílu. Až se sestřička divila, že za mnou nikdo nejezdí,“ zahleděl se do nebe.

Sport je jeho láskou, vášní, celoživotním posláním. Ale také velkým žroutem času, kvůli kterému nezbyl Veselému vztah na založení rodiny. Lituje toho? „Já to měl s ženskýma těžké. Sportoval jsem a holkám to logicky vadilo. Nevydrželo to. Buď jsem to ukončil já, nebo ty ženské. Musel bych najít takovou, která by se věnovala sportu a chápala mě. Měla by mít stejný životní styl. Samozřejmě bych rád měli děti. Mám je rád. Ale chybí mi ta manželka. Byla by paráda mít kluka a všechno ho naučit. Mrzí mě to, mrzí mě to kvůli mojí mamince. Bohužel. Asi to s ženskýma prostě neumím,“ vykouzlil nesmělý úsměv.

V Děčíně působí ještě jeden oddíl, který se specializuje na bojové sporty. Když před Milanem Veselým vyslovíte jeho název, tedy Karatedó Steklý, odmění vás kyselým pohledem. Trnem v oku je mu MMA Fighting Club Děčín, který patří právě pod oddíl Karatedó Steklý. „Zrovna od nich ke mně přešel Míla Krupička. Když mi říkal, co se tam děje. Jak tam ten jejich vedoucí Tesárek posílá na zápasy nepřipravené lidi. Mě je to strašně líto. Když Míla viděl zápas MMA jednoho kluka od nás, nestačil se divit. A začal dělat kickbox,“ připomněl, ale vzápětí nasupeně pokračoval: „Nejhorší bylo, že mě pak Tesárek, začal ještě pomlouvat. Když jsem ho pak potkal a zeptal se ho, jaký má pásek a jestli má trenérskou licenci, zůstal stát jako opařený. Je o dvacet let mladší a nemá žádnou úctu, nebo sportovní chování. Podobní lidé karate, MMA, nebo kickbox prostě kazí.“

Veselému je 53 let a sám věří, že bude trénovat nové karatisty ještě dlouhou dobu. „Jsem rád za každý nový den. Přál bych si více dobrých lidí a dříčů v mém oddíle. Někdy je mi smutno, když vidím, kam to směřuje. Děti jsou měkčí, línější. V tomhle směru bych si přál, aby se to změnilo. Přál bych, aby se nám v klubu dařilo. Doufám, že já i moje maminka zůstaneme zdraví a ještě tady dlouho budeme. A to ostatní? To přijde samo,“ uzavřel vše.