Přízeň i nenávist davů okusila ústecká profesionální boxerka Fabiana Bytyqi. Atraktivní blondýnku proto nazývají Andělská pěst. Mimo úspěchů, které získala jako svěřenkyně bývalého profesionálního boxera Lukáše Konečného, ovšem zažila i nepřátelské příspěvky na sociálních sítích po remíze s Mexičankou Maríou Soledad Vargas. Vyrovnala se s nimi jako s něčím, s čím je nutno počítat, stejně jako s tradičním pohledem na box, stále ještě z většiny považovaným za mužskou doménu.

To je podle ní nesmysl. Stejně jako názor, že žena nedokáže ustát ránu, dřít stejně tvrdě, ne-li tvrději než muž. „Nesmysl, všechno jde, když jenom trochu chcete,“ říká. Argumentuje také tím, že musí absolvovat stejná lékařská vyšetření a dodržovat ta samá pravidla jako muži. Za nejlepší okamžiky kariéry považuje televizní přenos svého zápasu v počátcích své kariéry. Jako člověk neplánuje, ač by se jednou ráda dočkala rodiny se spoustou psů.

Říkají vám Andělská pěst. Je to milé, nebo otravné?
Ze začátku mi to přišlo šílené. Když se přezdívka po mém prvním zápase objevila, doslova jsem ji nesnášela. Lidem okolo mě a fanouškům na sociálních sítích se ale hrozně líbila a celkem se, k mé původní nelibosti, všeobecně ujala. Nakonec jsem se s ní sžila a dnes ji hrdě používám jako něco, co jsem si nejspíš i zasloužila.

O tom, jak jste se dostala k boxu, se toho namluvilo hodně. Co vás ale motivovalo v tomto sportu, většinou vnímanému jako mužském, vydržet?
Možná právě i to, jak se neustále někde píše, že je to ryze mužský sport. To jako proč? Já to jako žena neustojím, nevydržím tu dřinu a nedokážu přijímat rány? Vždyť je to hloupost. Všechno přeci jde, když jenom trochu chcete. Takže tenhle fakt je pro mne jednou z velkých motivací.

Ženské tělo má trochu jinou stavbu a hodně lidí celkem logicky napadá, zda přináší ženský box nějaké specifické zdravotní problémy či lékařské prohlídky. Co si musíte víc ohlídat?
Abych pravdu řekla, žádné takové speciální zdravotní záležitosti nejsou. Ani když se nad tím hlouběji zamýšlím, žádná zdravotní specifika a ani problémy mne vůbec nenapadají. Vlastně ano, taková drobnost. Před zápasem ženám akorát navíc dělají testy, jestli nejsme těhotné. Jinak podstupujeme stejná vyšetření jako muži. Musíme na CT, k odběrům krve, nebo na prohlídku u očního lékaře.

Fabiana BytyqiFabiana Bytyqi

• Narodila se 30. prosince 1995. Je profesionální boxerka.
• Momentálně drží titul mistryně světa WBC.
• Studuje ergoterapii na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Co považujete za nejlepší okamžiky své sportovní kariéry?
Jeden z nejlepších, a takových těch, co se vám vryjí navěky do paměti, byl rozhodně můj první zápas profesionální kariéry. V profiboxu jsem tenkrát nebyla snad ani čtrnáct dnů. Přitom jsem, už s novým týmem a novým trenérem, kráčela do ringu a můj zápas tehdy přenášela živě televize. To pro mne najednou byl prostě ten „velký svět“. Všechno jsem si hrozně moc užívala, protože jsem o tom jako malá holka vždycky snila.

Člověk zažívá vzlety i pády. Když se vrátíme o půl roku zpátky, kdy jste bojovala proti Mexičance Marii Soledad Vargas. Tehdy po zápase vám nerozhodný výsledek dávali lidé dost „sežrat“. Jak to vnímáte s odstupem času?
Naštěstí si z nenávistných komentářů a poznámek vůči mojí osobě nic nedělám, a že to kolikrát bylo fakt až nechutné, co byli lidé schopni napsat. Kritika mi skutečně nevadí, ale musí být trochu konstruktivní, abych si z ní mohla něco pozitivního a poučného odnést. Já to cítím pořád stejně. Tak, jak jsem to cítila, když jsem stála v ringu.

To tedy znamená přesně co?
Jednoduše se necítím ani jako vítězka, ale ani jako ta poražená. Těším se, až dostanu šanci na nápravu, protože bych raději opět zažila ty skvělé pocity, kdy je zvednutá pouze jedna ruka, a to ta moje!

Fabiana Bytyqi (modré rukavice) vs. Maria Soledad Vargas v souboji o titul mistryně světa WBC v atomové váze

Fabiana Bytyqi (vlevo) versus Maria Soledad Vargas v souboji o titul mistryně světa WBC v atomové váze.  Foto: Deník/Karel Pech

Takže si to utkání zopakujete?
Odvetu mám samozřejmě určitě v plánu. Jen, tohle jsou záležitosti, které, řekla bych naštěstí, neřeší boxer, ale tým okolo něj.

Mimochodem, existuje někdo, s kým byste ráda změřila síly?
Nemám nikoho konkrétního, s kým bych chtěla boxovat. Jenom sen, zaboxovat si třeba taky jednou v Americe. Prý to fakt stojí za to. Takže pro mě samotnou bude překvapením, kdo proti mně stane v ringu příště.

Když se na chvíli podíváme mimo box, co vás ještě baví, jak relaxujete, jak hodně trénujete?
Trénuji dvakrát denně, takže mi tedy moc volného času pro nějaké ty spousty dalších aktivit nezbývá. Snažím se ho věnovat primárně regeneraci. Ať už spánku, fyzioterapii, sauně. Nebo si prostě jen jdu odpočinout, hlavně psychicky, na výlet se psem. Nebo na kolo, zaběhat si…

Jsou v Ústí dostatečné podmínky pro trénink, nebo musíte jezdit do jiných měst, jako to dělají zdejší atleti?
Nikam jezdit nemusím. Jak já říkám, je úplně jedno, kde trénujete. Záleží na tom, s kým trénujete a kdo vás trénuje. To si myslím, že mám tu nejlepší volbu široko daleko. Navíc Ústí je pro mě jako pro profesionálního boxera dokonalé.

V jakém smyslu? Myslím, že by tohle hodnocení čekal málokdo.
Na trénink dojedu během deseti minut. Jsou tu parádní kopce na naše výběhy a je tu prostě klid oproti srovnání například s Prahou, kam jsem měla možnost kdysi na tréninky dojíždět a kde jsem trávila několik soustředění. Cesta na trénink mi trvala třeba i hodinu. Byla jsem v neustálém spěchu a stresu. Není to nic příjemného.

Co by z vašeho pohledu aktivního sportovce Ústí nejvíc prospělo?
Jako profesionální sportovec bych tu, co se týče sportu, šíleně ráda jednou viděla komplex, kde by bylo vše pod jednou střechou. Bazén, sauna, krytá běžecká dráha, posilovna, tělocvična. Myslím, že je to věc, jež by tu ocenilo více z nás, sportujících.

Myslíte, že jsme od dětství vedeni ke sportu dostatečně, nebo by to chtělo zlepšit?
Prospělo by nám, abychom do sportování zapojili víc děti, a to už od malička. Nemusí z nich všech být profesionálové. Ale měly by přece jenom být alespoň trochu obratnější a rozvíjet se i v tomto odvětví lidské činnosti. Když se kolikrát účastním různých akcí ve školách a děláme ukázkové lekce boxu a já zjistím, že dneska polovina dětí nezvládne ani základní cviky, jako třeba kotoul vpřed, přijde mi to smutné.

Na závěr, máte nějaké osobní plány do budoucna, nebo to necháváte prostě jen tak plynout?
Jsem člověk, co neplánuje a bere život tak, jak přichází. Samozřejmě, že mám třeba v plánu jednou mít zdravou rodinu a kopu psů k tomu, ale uvidíme, kdy tyhle sny přijdou na řadu.