Z rádia, které nám označili červenou cedulkou „PAMATUJ! Poslech cizího rozhlasu se trestá SMRTÍ!" se ozve strohá úřední zpráva, že Lidice byly vyhlazeny.

Jsme zděšení. Slyšíme, že se obyvatelé této vesnice svou činností a podporou vrahů SS obergruppenführera Heydricha, říšského protektora, nejostřeji provinili proti vyneseným zákonům.

Před mýma očima se odehrává děsivá „hra čísel". Za každým je konkrétní lidský osud, zmařený lidský život.

Dospělí muži byli zastřeleni, lidické ženy byly převezeny do koncentračního tábora a děti byly odvezeny na náležitou výchovu.

Budovy obce byly srovnány se zemí.

I po těch letech mám slzy v očích. Těch mužů bylo zavražděno 10. června 1942 celkem 173. Nejstaršímu z nich bylo 84 let, nejmladšímu pak 14 roků.

Dne 16. června 1942 bylo postříleno v Kobylisích dalších 20 lidických mužů, kteří nebyli 10. června zastiženi ve své obci.

A děti? Ty byly prozkoumány „z rasového hlediska" a malá část z nich byla odvezena na „převýchovu" do Německa. Po válce se podařilo najít pouhých 17 dětí.

Většina dětí byla poslána do tábora v Lodži, z nich bylo 82 usmrceno. A 184 lidických žen bylo odvezeno do Ravensbrücku. 60 jich zde zahynulo.

Z obce Lidice nezůstal kámen na kameni, ačkoliv obec neměla s atentátníky na Heydricha vůbec nic společného. A co po ní zůstalo? V údolí základy kostela a školy i zbytky zdí Horákova statku.

Lidice tak zůstanou navždy věčným mementem a symbolem boje proti nacismu!

Arnošt Herman, ústecký spisovatel a místopředseda Severočeského klubu spisovatelů