Mohlo by být ale bronzové. Bronzu je všude dost. Možná víc, než pracovních příležitostí.

Takový „šroťák“ je povětšinou bezdomovec, který loví kvůli nešťastné destinaci, jakou jsou Čechy, místo perel kousky drátů. Za pár kaček dře i čtrnáct hodin, celý den tahá těžké kolejnice, dovolená v nedohlednu, zaměstnanecké bonusy veškeré žádné. No a tak si chce občas přilepšit. Město mu samozřejmě hází klacky pod nohy. Většina kovových věcí je přivařená a na poklopech je městský znak. Do prevítu s prací takovou.

Jenže šroťák je myslitel. U divadla stojí socha, po hříchu bronzová, jak jinak. Tu tak dostat do sběrny. A tak hned jak se setmí, kouká pan Florian Leopold Gassmann, že ho někdo tahá z podstavce. A protože je to široko daleko polda jediný, tak se socha poroučí.

Jenomže… F. L. Gassman není žádný moderní skladatel. Ten má za sebou těžké skladby, jako třeba Řemeslnická láska, a ta má prostě svou váhu. A tak se nakonec socha ve sběrně neocitla, protože ji pobertové neunesli.

Inu, řemeslo má zlaté dno, nebo alespoň kdysi mívalo. Kdyby pan Gassmann neskládal kvalitně, neměl by sochu. Nebo možná ano, ale jen dřevěnou, jako ten nahý chudák v Centrálu. A protože dřevěná socha svou váhu nemá, opekli by si nad ním špekáčky.

Autor je mostecký spisovatel