No nic.
Nebudu se rozčilovat, je sváteční den.
Osvobodili jsme se od totality, a zaťali tipec komančům. I když ne tak docela. Jen se nám chlapci vstřebali do všech světových stran, stejně jako komise pro vyšetřování 17. listopadu.
Soused vystupuje z výtahu, galantně mi drží dveře a ptá se, jestli jdu do práce. Kdepak, je přece svátek, odpovídám mu. Chvilku přemýšlí, a pak se ptá, co to vlastně slavíme. Zapaluji si doutníček a předávám mu ve zkratce nějaká základní fakta.
Poslouchá. Nechápe. Nechápe, co byla totalita, ani proč musel někdo inzerovat, že si holí ruce. Pošklebuje se, a já s hrůzou přemýšlím, co by asi řvala dnešní generace. Radši rozhovor uzavírám a jdu domů.
Postavím na kafe, ale v piksle se krčí několik posledních granulek. Ouha, jsem bez kávy. Naštěstí má kapitalista otevřeno. Slavte a utrácejte. Aspoň že tak.
Popíjím kávu, která je možná levnější než tenkrát a přemýšlím, zda mi i před dvaceti lety, někdo pod okny řezal dlažbu. Zatracený kapitalisti, ani vo svátek nedaj pokoj. Slavte, ale stavte.
Přecházím na druhou stranu bytu, kde je poměrně klid, a koukám se na poloprázdnou ulici. Nikde ani náznak demonstrace, jen jakýsi soudruh meje nové Volvo. Kafe mi okamžitě zhořklo v hubě. No to je úroveň. Kdyby to tak šlo vrátit zpátky. To by asi jediný cinkání obstaraly nábojnice z kalašnikova.
No máme se ještě co učit.
Tak snad příští rok.
Autor je mostecký spisovatel