Nové vodní dílo, jehož stavba by trvala desítky let, by bylo největší v České republice a mělo by výkon jako dva jaderné reaktory, tedy více než Vltavská kaskáda. Zda se jedná o reálný záměr, který se vyplatí, nebo o zbytečnou megalomanii, sdělí v příštím roce studie proveditelnosti. Z ní má vycházet vláda, která do konce roku 2020 rozhodne, zda stavbu podpoří nebo plán strčí do šuplíku.

Vrátit vodu do poškozené přírody Podkrušnohoří, kde tisíce let určovalo podobu krajiny obří Komořanské jezero, je krásná myšlenka. V době sucha, kdy je třeba čím dál vzácnější vodu zadržet, je to navíc velmi užitečné. Zatopeno je už několik dolů včetně toho, který nenávratně zničil historické město Most. Spojit nová jezera s různou nadmořskou výškou kaskádou s vodními elektrárnami zní také rozumně, protože energii z uhlí bude třeba nahradit jinými zdroji a obnovitelné jsou vítané. Když se k tomu připojí rekreační využití a nově vysázené lesy, ocitáme se téměř v dokonale vybalancované krajině, kde každý najde to své.

A právě v této inženýrské hře na boha je riziko. Pouhé technokratické uvažování o krajině, která má opět sloužit jako produkt k uspokojování potřeb nenasytné společnosti, může vést ke stejné devastaci ducha místa jako za uhelné totality, jen to bude vypadat díky modernímu marketingu uhlazeněji než rozkazy z politbyra. Intenzivně znásilňovaná příroda si občas potřebuje vydechnout a jen tak bez lidí pobejt. Vždyť i rolníci dávali polím pokoj v úhorech. Ačkoliv zní nový jezerní záměr líbivě, je třeba ho dobře promyslet - lépe než současné rekultivační lesy, kde stojí stromy v řadách za sebou jako vojáci. V takové umělé krajině se člověk dobře necítí, jak v minulosti trefně ukázala filmová scifi komedie Srdečný pozdrav ze zeměkoule, kde elektronicky řízená „křišťálová studánka“ dá Jiřímu Menzelovi napít, jen když zaplatí.