A jak nám kvalifikace pokračuje, ubývají varianty, které by mohly dostat naše mužstvo na mistrovství světa.

Před sobotním utkáním v Mariboru to bylo naprosto jasné. Musíme zvítězit v obou utkáních a budeme první v tabulce. V neděli už bylo jasné, že nebudeme. Ušmudlaná remíza, za kterou se každý fotbalový fanoušek musel stydět, rozdmýchala další dohady. Je trenér na svém místě právem? Jsme bez zraněného Rosického opravdu tak bezmocní? A je-li tomu tak, není čas to zabalit, protože jestli stojí naše hra na jediném hráči, je něco špatně?

Každý kdo sebral dostatek odvahy, aby shlédl sobotní vystoupení a viděl co hrála naše squadra carestia, bylo jasné, že tohle nám stačit nebude. K fotbalu to mělo asi tak blízko, jako pečený trojúhelník z Centrálu k pizze. (Kdo ho ještě nejedl, budiž tímto varován). I když někomu to možná chutná, stejně jako se panu Radovi nezdál náš výkon až tak zlý. Možná pozoroval jiný zápas, a ne ten, kde běhalo před Čechovým vápnem devět plašilů. A taková hvězda Baroš zase není, aby to ukopal sám.

V pondělí už jsme měli zase plná ústa výmluv a prognóz. Bod bude dobrý, porazíme Slováky, Ujfalušiho nahradí Kováč a vše se v dobré obrátí. Scénář, který do středy neměl chybu.

Jenže slovenský Napoleon byl proti. Přišel, viděl a zvítězil. Jakpak by ne. Naši vystřelili dvakrát na branku a jediný gól si museli dát Slováci sami. Co teď? Nad Radou sa blýska, hráči asi někde shánějí popel a fanoušci si rvou vlasy. Péťa Čech v tom má jasno. Fotbal se pořád zrychluje, míče se zrychlujou, hráči se zrychlujou, a poslední co on sám chytil, byl taxík. Holt za obranou Chelsea se to panečku chytá.

Takže co bude dál? Nic. My půjdeme do práce, Rada do háje a Afrika do kopru.

Jakub Bouda