Za mnou stojí bělovlasý dědula a prohodí okřídlenou větu, kterou jsme si všichni za mlada museli tisíckrát vyslechnout. „To za nás nebejvalo“.

Má určitě pravdu. Tak za prvé, za nich nebylo DVD ani jako datový formát, natož aby mohl koupit nosič ráno s koblížkama. Pak si říkám, že měl možná na mysli cenu. To je dost možné, protože za těch pár moučných produktů vysolit šedesát korun je celkem rána.

No jo. To nebylo ani za mě. Jdu zamyšleně domů, samozřejmě po chodníku. Ty kožené botky, co mám na nohou, taky stály ranec, takže rosou ať se brouzdá Michal Tučný.

Anebo děti. Když tak na ně koukám, jak se zrovna courají do školy. Jen co noha nohu mine, žádný spěch, i na cigárko zbude čas. Opodál nějaká starší paní hubuje, že chodí po trávě. „To za nás nebejvalo!“ křičí za nimi. „Po trávě se nechodí, po trávě se směje,“ odpovídá jí jeden ze školáků se smíchem a podává ručně balenou cigaretu spolužákovi.

Mezitím parodie na psa, kterého vede na vodítku ta rozčílená paní: na ten samý trávník vykoná potřebu. Pak se přítelkyně neporušených stébel otočí a pokračuje v procházce. Exkrement zůstává ukrytý v trávě, dokud nepůjdou školáci zpátky.

Řeknu vám, tohle je svérázný způsob, jak bojovat za práva travin. I to je důvod, proč radši chodím po chodníku. A kde je policie? Jsme padesát metrů od jejich služebny. Všechny bych zatknul. Jak ty spratky s marihuanou, tak i tu babu, co neuklízí bobky po tom drahém třesoucím se zařízení. Už se těším, jak to všechno napíšu do novin. To je dobrý pocit tahleta svoboda slova. To za nás nebejvalo.

Jakub Bouda