Je to jednoduché. Rozvoj turismu v Mostě. Máme tu první návštěvníky. Co s nimi? Jasná věc. Odvezeme je všechny k Jezerodromu, který si tady i v době záplav s drzým úsměvem napouštíme.

Cestující sotva stačí vyskočit z motoráčku, který je provezl podél pidiMostu, a už jim polonahé slečny vážou kolem krků uhelné věnce, zatímco v pozadí nenuceně jamuje hornická dechovka.

Co nestačí zakrýt plachetnice mosteckých miliardářů, kteří se nakapsovali na cestovním ruchu, to zastíní střechy hotelů, takže Hněvín konečně neničí jinak veskrze ostrovní panorama.

Ale kdo by se staral o výstřední restauraci na prudkém vrchu, když z limuzíny zrovna vystupuje dědička z rodu Hiltonů, aby osobně uvítala nové návštěvníky, což již kolikrát předtím nabídlo mnohem šťavnatější pohled.

Svalnatí muži v tmavých brýlích, kteří teď, když nikdo nehází vejce, nemají co dělat, alespoň odhánějí mosteckou žebrotu, která se lámanou angličtinou snaží obměkčit turisty, nebo jim za pár euro vnutit sádrový odlitek s výjevem z Velké mostecké stávky.

Naprostá idyla, a i jindy mrzoutský děda Beneš, bývalý strážník, půjčuje s úsměvem šlapadla.

Turisté vyčerpaně klesají do připravených křesílek, slastně přivírají oči při srkání drinků, a pozorují po hladině se ploužící squatbót, ze kterého se za všeobecného lehce ilegálního veselí ozývá prastarý nápěv : „Já mam Kocába náram, náram náram……“

No snad se toho nedožiju.