Těžká role. Zejména proto, že „best of ze svatebních řečí“ použije oddávající. Matně si pamatuji na svou svatbu. Růžolící obřadník, již notně zmožen stálými přípitky se mezi neustálými přeřeky snažil informovat veřejnost, že moje vyvolená je jakýmsi přístavem, kde budu po celý život parkovat svou otlučenou bárku, protože na jachtu se moje konto ani trochu necítilo.

Kamarád je na tom o poznání lépe. Počkal si narozdíl ode mě ještě deset let, a tak může vstoupit do svazku manželského alespoň trochu zabezpečen. Ale aspoň mu jako starý ženáč můžu dát pár rad. Třeba aby se s nevěstou nikdy nehádal. Pravdu má vždycky ženská a pokud ne, stojí to ještě kytku navíc. Aby se během oslavy choval střídmě, jelikož jedině tak, si bude moci užít svatební noc. Ženáči ví, o čem mluvím. Na dlouhou dobu, tím bude živit své erotické představy. A každopádně je lepší snít o sexu, než vzpomínat na podrážděné trávící ústrojí.

Taky by neměl zapomenout na tanec s babičkou. Takový taneček může příjemně ovlivnit závěť. No co, nekruťte hlavou. Žijeme v materialistickém světě. Ale dost rad. Chytráků, co ho budou dnes plácat po ramenou a říkat takové ty věty „máš, cos chtěl“ nebo „vítej v klubu“, bude dost.

Já bych mu chtěl popřát, nechť ten „jeho“ přístav nikdy nevyplení piráti a aby se ani on, nechoval jako středověký námořník, známý z písničky o malé Japonečce. Ten zbytek, si s boží pomocí, doufám už nějak ošéfujou sami. Dokud je smrt nerozdělí.

Jakub Bouda