Ale abych neodbočil. Až dnes jsem si na to vzpomněl znovu. Možná se ptáte proč. Odpověď je prostá. Protože pytláci jsou tu znova. Těžko říci, zda na jejich comebacku měla podíl hospodářská politika naší vlády, ale jsou tu. Důkazem toho budiž lapený srneček v litvínovském kanálu.

Metoda je to nestandardní a originální. Ovšem nejen v Litvínově. Pych se nám rozmáhá i v Mostě. Tuhle jsem se synovcem vyrazil na pivo.

Z rodinných důvodů neřeknu na kolik, ale když jsme se vraceli zpátky okolo Rozkvětu, došli jsme až k bývalému Baťovi. Prázdná výloha už na první pohled děsila, jako rekvizita z filmu Já legenda. Jenže my máme pro strach uděláno. A tak si to synovec vesele šine vedle výlohy, kanál nekanál. A jak si tak pěkně povídáme, najednou koukám, že trpím samomluvou. Synovec zmizel.

Kdepak je ten zpropadenej chlap? Ejhle tu je. Propadnutej. Nejdřív sem myslel, že to je náhoda. Vyprostil jsem ho ze zajetí mříže a protože neměl více, než malé množství oděrek, nikde jsme to nehlásili. Dneska již vím, že to byla chyba. Mohli to být pytláci. Nebo ještě hůř. Lovci lidí.

Když si představím, že mohl být na titulní stránce v novinách můj vyvrhnutý synovec zbavený trofejí. Jeho ostatky ponechané na pospas potkanům, uznejte sami, to už si nemůžu nechat pro sebe. Co když tam spadne někdo bez parťáka a zlomí si nožičku? Umře tam bez pomoci a nudou, protože za výlohou už nejsou ani ty tenisky za 999,-. Příšerná představa. A když neumře, dorazí ho pytláci. Brrr.

Snažím se sám sebe uklidnit. Snad mám jen velké oči. Možná je to prostě zase kousek něčího lemplovství. Určitě máme nějakého náměstka přes poklopy. A to abych pak začal chodit kanálama. A nebo radši ne.

Jakub Bouda