Většině lidem totiž není jedno, že o práci přišli. A tak chodí, ptají se a škemrají o práci. Zaměstnavatelé to vědí. Na mostecku proto shání lidi rádi. Vyplatí se to. Stačí vypsat konkurz.

Tak třeba takový pronájem salonku přijde na pár kaček. Není třeba rezervovat žádný Hilton. Možná tak ochranku, kdyby se účastníci chtěli o pracovní místo pobít. A pak už to může začít.

Pohovory. Nekonečné, o čas vás okrádající a bezvýsledné pohovory. Zatímco se prokousáváte skrze náborové play-off, pomalu přicházíte k závěru, že ty úsměvy co vás ve dveřích vítají, jsou spíše výsměch. Pominu, že dneska nemáte před náboráři kousek soukromí. Jsou všeteční, životopis jim nestačí, nezajímají je jen pracovní věci. Možná díky rozšířeným teambuildingovým srazům. Třeba je lepší si vybrat někoho, kdo jejich družstvo nepotopí při víkendovém paintbalu. Nemusí s vámi jednat v rukavičkách. Nemusí mít na nic ohled. Vy jste ten zoufalec, který shání práci. Klidně si vás pozvou třeba pětkrát. Je jim fuk, že vás to stojí čas, peníze a sebeúctu. Vy jim to přece pokaždé prominete, protože jste superstar, jež chce slyšet jediné. „Postupujete do dalšího kola!“

A pak to jednoho dne skončí. Náboráři najdou někoho, kdo má víc než potřebnou kvalifikaci, je si vědom situace na Mostecku a tedy ochoten dělat za polovinu pražského minima, a nechodí do školy, nebo nemá zrzavé vlasy, což je maličkost, které si u vás týdny nikdo nevšiml, ale v práci ji trpět nebudou.
A tak jdete na další konkurz. Jste poučen, víte jak na to, znáte svou cenu. A pak to přijde zase.

„Kolik že byste chtěl? Další…“