Stačí dojet na Nechranickou přehradu, kde vám v kiosku natočí skvělé pivo, a řízek o velikosti baseballové rukavice vám podají s úsměvem a přáním dobré chuti. A zatímco se snažíte zvítězit nad obědem, sledujete po očku pláž, kde se opalují sličné svlečené slečny. Jedním slovem senzace.

Jenže dovolená má i jednu zápornou hodnotu, a tou je konec. A abyste si toho konce všimli, už na cestě domů vás chytí průtrž mračen. V autě se převaluje těžký vzduch, kde se mísí pach čerstvě zmoklého rozžhaveného asfaltu spolu se spáleným obložením, protože ten trouba za vámi prostě šedesát nepojede a nějak si nevšiml, že tu není pruh navíc. Není divu. V tom dešti není vidět na krok, a přestože stěrače urputně bojují, co do výsledku bych si mohl jeden pojmenovat Slavia a druhý Sparta. Dorazíte k domovu.

Schránka přepychově naplněná, jmenovka má o pár drápanců víc, a řemeslníci, co měnili okna, nebyli takoví fachmani, za jaké se s bušením do prsou vydávali. Takže v ložnici je kromě nudy ještě plíseň. Ráno přijdete do práce, a nestačíte zírat. Za dveřmi je brouzdaliště, a protože neděláte na aquadromu, jdete hledat kbelík. Vzduch je k zalknutí, těžký a vlhký, tak akorát pro líhnutí moskytů. Počítač bez záloh nenávratně shořel, a vám se rýsuje, co že to budete dělat za dlouhých zimních večerů. Možná by bylo řešením vpálit si kulku do makovice, ale kde teď vzít flintu po zbraňové amnestii?

Není divu, že toho má jeden plný zuby. Už abych jel na dovolenou.