Daniel Brzák

Když jsem šel coby premiant se samými jedničkami z 5. třídy ZŠ na Gymnázium Jateční, začal jsem závodně hrát basketbal za Slunetu. Později jsem přešel k fotbalu a z něj na futsal. V něm jsem v roce 2010 založil s pár kamarády klub, o který se starám dodnes, a za tu dobu se z něj stala v Ústí docela značka se slušným rozpočtem. Krom toho, že jsem si zahrál i čtvrtou nejvyšší soutěž v republice a na palubovkách jsem potkal mimo jiné Rodriga Tavernu, Lukáše Kroka nebo legendu Martina Dlouhého, považuji za úspěch, že si nás před pár lety vybrali jako soupeře v letní přípravě prvoligoví Démoni Česká Lípa.

Kromě futsalu a klubu FC NY Tiradores Ústí nad Labem je mou druhou srdeční záležitostí fotbalový Arsenal Londýn. Fandím mu už slušnou řádku let, konkrétně od léta 2007, a ačkoliv jsem ještě neměl možnost se do Londýna podívat, považuji se za srdcaře a oddaného fanouška. Jistě, často se člověk musí potýkat s řadou neúspěchů, a o fanoušcích Kanonýrů, jak se klubu přezdívá, kvůli tomu koluje spousta vtipů, já se ale řídím heslem „Hrdí když se vítězí, věrní když se nedaří.“

To se snažím dodržovat i u klubů, o nichž píšu. Samozřejmě, že objektivita je u novináře nezbytná a osobní sympatie musí jít stranou. Na druhou stranu si myslím, že Deník by měl jako regionální médium s kluby z regionu spolupracovat a ne je v případě neúspěchů natřít jako bulvár. Krom novin ještě externě učím sportovní kroužky na ZŠ Mírová. V době letní dovolené dělám instruktora na inline bruslích na příměstských táborech svého spolužáka z gymnázia, které za několik let existence získaly velkou popularitu. V minulosti jsem také trénoval mládež ústecké Slunety. Občas toho mám fakt hodně, ale sport je zkrátka mou vášní, i když mě na to někteří kvůli pivnímu pupíku netipují, a tak si nestěžuji. Často chodím sportovně oblékaný, tepláky, mikina, bunda, kraťasy, v létě pantofle… V duchu tak děkuji, že nedělám pojišťováka nebo politika a nemusím chodit do práce v saku. Někteří mí přátelé tvrdí, že vidět mě i jen v džínách je zázrak a asi mají pravdu.

Když na to přijde, oblek ale doma mám a rozhodně neputuje ze skříně jen jednou ročně. Ať už je to ples, akce Sportovec roku, svatby kamarádů či jiné příležitosti, rád ho na sebe hodím. Už jen proto, abych viděl nevěřícné pohledy těch, co mě takto neznají.

A jak jsem se ke své profesi dostal? Věřím, že někdy život člověku změní jedna malá náhoda. A to je i můj případ. Pro náš futsalový klub jsem totiž vytvořil i web, kam jsem přidával po zápasech reporty, občas to proložil nějaký rozhovor, spekulace, hodnocení sezóny… V Deníku zrovna končil můj kamarád Pavel Přibyl, kterého jsem poznal na futsalových kolbištích a nabídl mi, zda bych nechtěl pokračovat po něm. Že prý zájemců by pár bylo, dokonce i s praxí, ale že já prý umím hezky psát. Pak už to šlo ráz na ráz a od srpna 2017 jsem sportovním redaktorem. Mým prvním setkáním se známou osobností byl zápas Army se Sokolovem, který trénoval Pavel Horvát. Tehdy to pro mě byla obrovská událost, dnes už mi to tak nepřijde. Jan Čaloun, Libor Sionko, Vítězslav Lavička a spousta dalších… Přesto mi ale občas ještě něco vyrazí dech. Posledním takovým příkladem byl Petr Vichnar, jenž moderoval Sportovce regionu. Jsem vděčný, že mohu dělat práci, která je zároveň mým koníčkem.