Odevzdej úplatek, nebo zemřeš. Socialismus měl plno kostlivců ve skříni

Řada lidí má socialistické zdravotnictví spojeno s různými dárečky lékařům, jinak řečeno úplatky. Bonboniérou či doma upečenou bábovkou to začínalo, tisícovkami v kapsách lékařů končilo. Pokud člověk chtěl lepší zacházení, lepšího lékaře nebo se jen dostat na speciální vyšetření dříve než za půl roku, úplatek byl skoro povinnost.

Porody v jedné poloze či nařízené očkování. Lékař byl za socialismu pánem

„Úplatky samozřejmě byly. Myslím si, že v ambulantní péči o ně nikdy moc nešlo, spíše v nemocnicích. Ale zase to nebylo tak, že by se člověk k léčbě nedostal, kdyby nezaplatil. Ale když chtěl předběhnout v termínech, když chtěl lepší endoprotézu než tu standardní, očekávalo se to,“ říká praktická lékařka Marie Hermanová. Podle ní v lidech stále zůstává tendence platit, přestože nemusí. „Mají pocit, že mají být zavázáni. To v lidech z éry socialismu zůstalo.“

„Velkým problém byla korupce, protože když se člověk chtěl dobrat k něčemu kvalitnějšímu, musel nějak zaplatit,“ doplňuje ji historik Michal Stehlík. „Šlo spíše o součást šedé ekonomiky, než že by to bylo prostředí, kde by lítaly miliony.“ Záleželo jen na pacientovi, kolik a co chtěl lékaři dát. A asi není překvapivé, že podle průzkumů jsou nějaké formy úplatků lékařům pro dvě třetiny lidí stále přijatelné.

Jak na tom byly socialistické sanitky:

„Pacient, který měl jít na operaci s kyčlí a kolenem, mi přinesl klíčky od auta. Řekl jen, že stojí zaparkované na parkovišti naproti ordinaci a že je to malá pozornost za to, že operace proběhne do měsíce. Byl jsem v šoku,“ prozradil nám lékař, který nechtěl zveřejnit své jméno. „Samozřejmě jsem to tehdy odmítl, ale překvapilo mě, co jsou lidé ochotni dát za něco, co bych pro ně stejně udělal,“ zamýšlí se.

Za socialismu byli řidiči pozornější. Dnes má ego přednost před bezpečím

Většina pacientů neměla na takové dary peníze, ale pár stovek bokem nebo nějaká lahev alkoholu se v jejich taškách našla. Podle historika Stehlíka šlo o to, na jakého lékaře pacient narazil, a hlavně o to, kdo systém zneužíval a úplatky přijímal a kdo se snažil být spravedlivý. „Začínalo to flaškou a bonboniérou u obvodního lékaře přes pár stovek u snazších případů, složitější operace mohly jít k tisícovkám. Obávám se ovšem, že mnohdy peníze zkasíroval nějaký prostředník, který člověka k lékaři dostal,“ upozorňuje Stehlík.

Kromě peněz byly podstatné známosti. Pokud praktický lékař zjistil, že pacient potřebuje odbornější péči, dal mu žádanku k dalšímu vyšetření. Pak se zařizovalo vyšetření na okresní úrovni, někdy se člověk mohl dostat až do Prahy nebo do Brna na lepší vyšetření. „Byl to systém finanční, ale i sociální korupce,“ dodává Stehlík.

Co by se mělo podle herce Hrušínského a europoslankyně Konečné účit ve školách o socialismu?

Není zadarmo jako zadarmo

Základní teze socialistického zdravotnictví byla bezplatnost a veřejná dostupnost. „Bohužel bezplatnost zároveň znamenala, že péče byla velmi špatná z hlediska finančních i technických podmínek, problémem byl nedostatek zahraničních léků i vybavení pracovišť. Režim sázel na obětavost personálu, který to hodně zachraňoval,“ vysvětluje Stehlík. Bezplatnost ovšem reálně znamenala, že se z platu zaměstnanců odvádělo státu nemocenské pojištění na zdravotní péči. Problém nastal ve chvíli, kdy systém kolaboval a neposkytoval péči, kterou sám garantoval.

Nejvlasatější obec za socíku. Tajný festival v Libině rozprášila Bezpečnost

Také možnosti předepisování léků byly značně okleštěné. Obvodní lékař jich měl na výběr pouze pár základních, odborný lékař už měl možností více, přesto i on nemohl předepsat dražší a lepší léky z „kapitalistického“ západu.

„Sortiment byl ubohý. Například onkologové neměli chemoterapie, ty si sháněli přes krajský výbor KSČ. Vědělo se o nových chemoterapeutikách ze západu, ale ty se sem nedovážely. Samozřejmě se léčilo, ale nemohly se používat nové preparáty, které měly méně vedlejších účinků,“ připomíná zásadní problém Hermanová. Například obyčejný ibuprofen, který dnes koupíte i v drogerii, byl žádaným podpultovým zbožím. Lidé, kteří se dostali k zahraničním lékům a dokázali sem nějaké léky dostat, s nimi samozřejmě obchodovali.

Dlouhá čekání

Problém nebyl jen v nedostatku léků, chyběla i vyšetřovací technika. Například v Jihočeském kraji byl jediný přístroj na CT vyšetření, a to v Krajské nemocnici v Českých Budějovicích. Pacienti si tedy na vyšetření počkali opravdu hodně dlouho.

S dnešní dobou se to podle Hermanové vůbec nedá srovnat. „Vím, že se to pacientům nezdá, ale zdravotnictví bylo tehdy úplně o něčem jiném. Pomalost systému byla výrazná. Ještě dnes se nadává na lhůty u lékařů a čeká se dlouho na vyšetření, ale tehdy byl systém řádově horší. Nečekalo se měsíce, ale roky. Vybavení nemocnic bylo tristní. Na papíře bylo všechno zdarma a rovné, ale úroveň byla špatná,“ říká na rovinu lékařka.

Zaměstnání za socialismu? Lidé pracovali pod hrozbou kriminálu

Něco jiného bylo, pokud člověk patřil mezi vysoce postavené komunisty. Pro ty bylo v Praze vládní sanatorium SANPOZ, dnešní Nemocnice Na Homolce, které mělo svoji tradici už za první republiky. Měli zde nejen lepší léky, ale hlavně rychlejší péči. Na co lidé čekali řadu měsíců, měli oni v řádu týdne.

Klady a zápory

Systém měl řadu nevýhod, podle oslovených lékařů měl ale i své světlé chvilky. „Jedinou věcí, která byla za socialismu lepší, byl větší pořádek v atestační přípravě lékařů, systém byl dořešený a fungoval,“ míní Hermanová. S tím souhlasí i pediatr a alergolog Jan Koláčný. Ten podotýká, že kladem socialistického zdravotnictví byl relativně stabilní systém univerzitních nemocnic a krajských a okresních ústavů národního zdraví.

Hrubé zásahy i legrační Jakeš. Poslední měsíce před revolucí byly plné paradoxů

„Co se týče přístupu k pacientovi, tak si myslím, že žádnou výhodu socialistické zdravotnictví nemělo. Jedině snad dříve nebyl problém s očkováním. Očkování bylo nařízené, lidé na něj chodili a populace byla řádně proočkovaná,“ uvádí lékařka. Koláčný připomíná, že za socialismu fungovaly lékařské služby první pomoci, které byly hodně zneužívány. „Když měl člověk ráno teplotu 37, tak si ji zavolal a přijeli. Lidé to brali tak, že na to mají právo, tak ať přijedou. To se po revoluci změnilo.“

Tehdy jste si ani nemohli zvolit lékaře, který by vám byl sympatický nebo jehož erudice se vám zdála větší. „Byl systém obvodních a závodních lékařů. Velké podniky měly závodní lékaře a jejich zaměstnanci povinně chodili na veškerou péči k nim. K obvodnímu lékaři chodili ti, kdo neměli závodního lékaře, a to podle toho, do jakého obvodu patřili,“ vysvětluje Hermanová. „Co se týče vztahu český pacient a zdravotnictví, tak jsou na tom lidé dnes mnohonásobně lépe. V dostupnosti, ve spektru léčiv, přístrojů, množství nemocnic a klinik,“ uzavírá.