Patří ke generaci lidí, kteří se museli kvůli těžbě uhlí stěhovat ze svých domovů, v nichž vyrůstali. Jiří Zeman bydlel například v Janově, Mostě, Jiřetíně a jako vdovec nakonec zakotvil ve Vtelně, kde šestnáct let bydlí ve Špejcharu, někdejším hotelu. Tam začínal po rekvalifikaci jako pomocný kuchař a pak dojížděl za prací do Prahy, aby mohl zaplatit nájem, než si zažádal o důchod. „Já jsem furt čekal, protože do důchodu se mi nechtělo,“ směje se otec devíti dětí, z toho osmi dcer. „Vnoučat mám čtrnáct,“ dodává.

Horníkem byl 32 let. V Kopistech dělal na šachtách Julius III a Mistr Jan Hus a končil v Kohinooru v Mariánských Radčicích. Všechno to byly hlubinné doly. „Je ostuda, když mají horníci nízké důchody. My jsme tam dřeli. Nosit dole ocelové hajcmany, to není žádný medíček, a pak vám dají 15 700 korun důchodu. To je k smíchu!“ rozhorlí se Jiří Zeman.

Naštěstí bydlí ve Vtelně, kde našel pohodu. „Je to klidná krásná vesnice a já jsem na vesnice zvyklý, já na ně nedám dopustit, ať je jakákoliv. Ale tady se nedějí žádné výtržnosti, tady je svatý klid. Proto jsem tu šestnáct let, i když jsem mohl jít jinam,“ vysvětluje senior. Města mu nesedí kvůli autům a ruchu ve velkých obytných domech. Hodně však cestuje, hlavně jako cyklista.

„Jezdit na kole, to je moje, na něm se vyžiju. Když mě to ráno popadne, obuju se, dám pití na kolo a jedu. Někdy se vrátím až večer. Na kole jsem jako doma,“ svěřuje se. Nejezdí každý den, spíše podle chuti a počasí. Někdy třeba jen jednou za týden. Občas mu stačí vyjet si ze Vtelna do nedalekého rekreačního areálu Benedikt, kde udělá patnáct šestnáct dvoukilometrových koleček a je spokojen. Jindy vyráží na okolní venkov, například do Bečova a zpět se zajížďkami do Polerad, Lišnice a Nemilkova. Během okružních jízd navštíví známé, poobědvá, posedí.

Doma moc nevydrží, ale když naladí sport, hlavně fotbal, od televize se neodtrhne. Asi je to tím, že Kopisty byly nadšenou fotbalovou obcí, jejíž mužstvo hrálo i proti velkým pražským klubům. „Děda mě jako klučinu bral v Kopistech na fotbal. Byla to sláva,“ vzpomíná. Sám kdysi zkoušel box, ale nepokračoval.

Navzdory těžké manuální práci zůstal nekuřákem a abstinentem. „Alkohol jsem se pít nenaučil. Nevím, co v tom chlap vidí, ale to je každého věc. Já když vidím pivo, tak mi to nic neříká,“ prozrazuje. Moc dobře ví, že horníci byli odjakživa pivaři. „Když se vyfáralo ze šachty, chlapi dali cigaretku a pak šli alespoň dvě,“ dodává rodák z Kopist.

Uhlí a Kopisty

Hlubinný důl Julius III, kde Jiří Zeman pracoval, se otevřel v 80. letech 19. století zhruba kilometr od Kopist. Fáralo se v něm nepřetržitě téměř 120 let, než se kompletně vyuhlil. Část dolu se pak stala kulturní památkou, protože je uceleným souborem industriální architektury a technického zařízení, který ukazuje úroveň dolování hnědého uhlí za Rakouska – Uherska.

Dnes je v areálu dolu Podkrušnohorské technické muzeum, které vzniklo v roce 2003. Návštěvníkům nabízí pohled do historie dobývání a zpracování uhlí v centrální části severočeské hnědouhelné pánve. Nedávno zprovoznilo zážitkovou expozici závěsné důlní drážky. Zachráněná havířská lokomotiva s vagóny jezdí na stropní kolejnici v uměle vytvořeném 300 metrů dlouhém tunelu, který simuluje autentické podmínky v hlubinné šachtě. Vlak uveze najednou až 24 návštěvníků.

Kopisty ležely u Bílého potoka poblíž Mostu. Obec měla před válkou přes pět tisíc obyvatel a pověst fotbalového městečka. Na zápasy místního týmu chodily tisíce fanoušků. Kopisty získaly věhlas, když porážely německé divizní kluby, což v Sudetech posilovalo menšinový český živel.

Kopisty byly prastarým sídlem. Jsou zmíněny už v roce 1227. Měly i tvrz a kostel. Demolice obce v letech 1974 - 1979 umožnila postup těžby Dolu Ležáky, který spolkl i královské město Most.