K malování jsem se vrátil, když jsem zjistil, že už neumím držet tužku

Dětství a mládí prožil v Chomutově, kde se mezi jeho největší úspěchy řadila dvojka z chování a čtyřka z výtvarné výchovy. To vše za studií na gymnáziu. Od roku 1980 až do nedávna bydlel a pracoval v Mostě. „Na stará kolena jsem přesídlil do Blažimi na Lounsku. Takže žádnej světoběžník, jen tulák po okraji severních Čech,“ říká.

Zdroj: reprofoto

„Kreslím od útlého dětství, zatímco jako malé dítko jsem uměl namalovat krásně koně, dneska už jenom čmárám. Mám rád humor, ale radši ten laskavej, což je v dnešní době nesmírně těžké. Nějak mi k srdci nepřirostl humor černej,“ dodává. Pětatřicet let je šťastně ženatý. Má dvě děti a tři vnoučata. Vnuky – darebáky, což je prý paráda. 

Zdroj: Deník/Edvard D. Beneš

Po desetiletích se vrátil k malování proto, že jednoho dne zjistil, že po každodenní práci na počítači vlastně neumí držet obyčejnou tužku. „Došel jsem k tomu, že neumím namalovat nic. Zkusil jsem tedy jednu hlavičku, druhou a potom jsem si dal předsevzetí, že musím namalovat PFko. A konstatoval jsem, že by to šlo,“ vzpomíná na dobu před třemi lety. 

Zdroj: reprofoto

První rok byl podle něj šílený. Dnes už má na svém kontě i ocenění. Nedávno vyhrál první místo na velkém mezinárodním festivalu v Tachově, kde se prezentovaly potápěčské vtipy. Před měsícem vystavoval v Jičíně a momentálně jsou k vidění jeho kreslené vtipy a obdobná tvorba jeho dvou kolegů Jiřího Pirkla z Loun a Karla Urbana z Oseka, se kterými publikují v magazínu humoru a satiry Tapír, v mostecké sportovní hale.

Zdroj: reprofoto