Jako básník provokuje. Tomáš Abraham má rád absurdno

Zdroj: Deník/Martin Vokurka

„Já si myslím, že sám sebe stále více vidím jako umělce, přesto ale asi stále zůstávám sportovcem. Určitým způsobem bych se chtěl pořád přibližovat právě k umění. Sport ale nechci úplně vynechat, spíše ho trochu upozadit,“ říká.

Zdroj: Deník/Martin Vokurka

Do dramatického kroužku nikdy nechodil, přestože zpětně si říká, že to mohlo být hodně zajímavé. „Myslím si, že je to trochu chyba a asi mě to i mrzí. Nemůžu ale říct, že by mě klub tvůrčího psaní naučil nějakému projevu. Vlastně tedy vůbec netuším, co mě k dramatickému pojetí básní dovedlo. Možná zkrátka má úžasná osobnost,“ doplňuje. 

Zdroj: Deník/Martin Vokurka

Jeho tvorba dokáže působit temně až depresivně. „Mám ale i vtipné a veselé básničky, stejně jako jsem většinu času já. Rozhodně nejsem v depresích a má tvorba vlastně pouze odráží dobu a problém, který bych chtěl změnit. Neřekl bych ani, že jsem jakýmkoliv způsobem labilní, ačkoliv určitá labilita samozřejmě s básníky jde ruku v ruce. Jeho tvorbě nevadí ani tak trochu dekadentní témata nebo sex či dokonce smrt. Na otázku, jestli je nějaký mantinel, za který byste už nešel, odpovídá, že ne. „Mantinely pro mě neexistují,“ zdůrazňuje.

Zdroj: Deník/Martin Vokurka

Chtěl by mít život složený ze spousty určitých uměleckých činností. „Peníze bych sháněl tím způsobem, že bych měl několik malých práciček během měsíce a buď by mi to vyšlo, nebo nevyšlo a byl bych pod mostem. Nechtěl bych mít jedno stálé zaměstnání, do kterého budu každý den chodit a z toho žít. Rád bych byl hercem, měl bych hudební skupinu, kde bych zpíval a skládal texty, psal básně, vydával knížky, ale to všechno jsou vedlejší věci, které bych rád spojil. Také bych rád cestoval, zkrátka mě neláká nic ordinérního, stereotypního,“ uzavírá.