Zbourat cenné královské město Most byl zločin, říká bojovnice proti vykořeňování

Zdroj: Deník/Martin Vokurka

Její angažovanost neslábla. Naopak. „Vždy, když se znovu rozvířilo, že se bude Jiřetín bourat, jsem psala, psala a psala. Měla jsem i přednášku ve Společnosti pro trvale udržitelný rozvoj v Praze, kde za mnou běžely na plátně záběry z bourání Mostu, kde letěly do vzduchu divadlo a další úžasné budovy, které tam byly. Zbourat cenné královské město Most byl zločin, to uhlí nestačilo ani pro jednu generaci,“ zlobí se i po tolika letech. Jezero Most, které vzniklo zatopením díry po vytěženém mosteckém uhlí, považuje za memento. „Budeme tu zřejmě země tisíců jezer,“ poznamená a připomene, že i utlumovaný důl ČSA u Jiřetína se má stát jezerem.

Zdroj: Deník/Martin Vokurka

Hornímu Jiřetínu a jeho části Černice hrozil zánik dlouhá léta. Od roku 1991 obě sídla sice chránily územní limity těžby hnědého uhlí, ale politici to kdykoliv mohli změnit, a tak obyvatelé žili v nejistotě. Až v roce 2015 vláda rozhodla o zachování limitů, což spustilo proces ukončování těžby na velkolomu ČSA. „Pro mě to byla velká úleva,“ vzpomíná knihovnice.

Zdroj: Deník/Martin Vokurka

Do Jiřetína přišla s rodinou z Janova v 90. letech, kdy se usadili v domku po manželovo rodičích. Tehdy se stala patriotkou, která se nechtěla kvůli těžbě znovu stěhovat. „Nešlo o domy, ale o domovy. Jakmile ztratíte kořeny, tak je to hrozně smutný. Já kořeny ztratila několikrát,“ vysvětluje. Ztráta přátel a komunity, se kterou je vám dobře, se podle ní nedá jen tak snadno nahradit. O to víc teď věří v udržitelný rozvoj zachráněného města, které připravuje nebo už realizuje řadu projektů (domov pro seniory, hotel, cyklostezka, zahradnictví, pozemky pro stavbu rodinných domů, atd.). Paní Jarmila upozorňuje, že dřív takový rozvoj nebyl možný, protože stavební uzávěra zlepšování občanské vybavenosti omezovala, protože těžba mívala přednost.

Knihovnice, patriotka a spisovatelka Jarmila Křížová z Horního Jiřetína.Zdroj: Deník/Martin Vokurka

Celý život byla knihovnicí. O knihy a čtenáře se starala v Praze, na Kladně a v Litvínově. O malou jiřetínskou knihovnu pečuje dobrovolně v důchodovém věku. Knihovnu pozvedla a vnesla do ní řád a pořádek. Knihy nejen půjčuje, ale také je píše. Jsou autobiograficky laděné. Například v knize s názvem „Píši Ti s láskou“ líčí příběh svých prarodičů, který sestavila z jejich dochovaných dopisů z let 1916 až 1924. Korespondenční román o velké lásce a věrnosti v době bez mobilů a internetu je pozoruhodnou sondou do života dvou mladých lidí a do klasické poštovní komunikace, navíc ve zlomových letech českých a světových dějin.