Životní příběh Václava Havla je ojedinělý, říká Andrea Sedláčková

Pestrý Havlův život rodinu, dětství, jeho lásky, tvorbu i politickou činnost zachytila v sedmdesátiminutovém dokumentárním filmu režisérka Sedláčková. Ukazuje Václava Havla (1936, Praha 2011, Vlčice Hrádeček) jako intelektuálního rebela, milovníka žen i života, obdivovatele undergroundu a rockerů. V ČR bude od 20. listopadu k vidění i v kinech. Deník si s paní režisérkou povídal už dnes.

Jak velká radost byla pracovat na filmu o Václavu Havlovi?

Radost to byla velká, stejně jako zodpovědnost. Znamenalo to znovu přečíst desítku knih o Václavu Havlovi i ty, co on napsal, a vidět stovky hodin materiálu, najít správný tón, jakým o takové osobnosti jako je Havel mluvit, nesplést se historicky, nenudit, překvapit. A to vše s tím, že jsem věděla, že bude jednoduché mě kritizovat, protože na Havla má každý svůj názor.

Vyrovnání dluhu

Berete tento film i jako splátku dluhu velkému Evropanovi?

To mě nenapadlo, že je to nějaká splátka. Ale biografický film o Havlovi ještě nikdo neudělal, existující snímky se týkaly jen jednotlivých úseků jeho života. Takže svým způsobem to vyrovnání jakéhosi dluhu je.

Co rozhodlo o tom, že jste se do filmu pustila? Konkrétní člověk, objednávka či „impulz doby"?

Francouzsko-německý televizní kanál Arte podepsal s Českou televizí smlouvu, že budou koprodukovat každý rok jeden film. Arte si přála, aby první snímek byl o Václavu Havlovi. Přes různé peripetie se nabídka dostala ke mně, díky producentce Aleně Müllerové, která věděla, že mám ráda Havlovu tvorbu a že jsme se s panem prezidentem znali osobně a také, že jsem dříve točila dokumenty.

Také jsem měla výhodu v tom, že žiji ve Francii a mám jistou představu o tom, co očekává francouzský, potažmo německý divák. Je to trochu jiné, než když se točí pro naše publikum.

Pohltilo vás téma Václav Havel?

Od chvíle, kdy nabídka přišla, jsem byla posedlá pátráním po všem, co se týkalo Václava Havla. A přemýšlením o tom, jak portrét pojmout. Věděla jsem, že nechci žádný investigativní film, a že nelze vytvořit film objektivní. Chtěla jsem představit Havlovu osobnost z různých aspektů a zachytit to nejdůležitější tedy jeho rodinu, lásky, tvorbu a politickou činnost v rámci dané stopáže. Film má 70 minut, což je na úžasný život Václava Havla málo. Ale doufám, že se mi přesto podařilo popsat dramatikův osud v kontextu našich dějin a také naše dějiny v kontextu jeho života. Chtěla jsem dát do souvislostí jeho osud a dílo, vlivy, které na něj působily a jak se pak odrážely v jeho vkusu, v jeho bojích. Chtěla jsem, aby to byl film o někom, kdo ačkoli mnohokrát prohrál stále bojoval.

Havel jako miminko

Snímek jste sestříhala z šesti set hodin různých filmových záběrů. Které pro vás byly a dál jsou ty neunikátnější?

Největší radost mi udělalo, když jsem v archivu BBC našla ztracené záběry Václava Havla jako miminka. Havel je BBC propůjčil pro svůj portrét v roce 1988, ale nikdy je nedostal zpátky. Takže nyní se díky filmu uskutečnil jakýsi návrat domů těchto vzácných materiálů.

Dále jsem byla ráda, že mi pan Andrej Krob dal k dispozici záběry z amatérské osmičky, které točil na Hrádečku na začátku 70 let a nikdy nebyly zveřejněny, stejně tak jako kolektiv autorů Originálního videožurnálu, kteří natáčeli Václava Havla na konci osmdesátých let a odkud pocházejí unikátní perly.

Též jsem měla díky velkorysosti několika režisérů a producentů přístup k hrubým materiálům z natáčení, která proběhla během života Václava Havla, jenž ale nebyly v jejich snímcích použity.

Ví se o jeho smyslu pro humor, byť často absurdním. Měla jste příležitost poznat i jeho legraci „na vlastní kůži"?

Ano. Ve svém deníku jsem se dočetla, že při našem seznámení v létě '89 mi Václav Havel řekl, že je lepší „štěkat než mluvit." Už tehdy si zapisuji, že přesně nerozumím, co tím chtěl říci, i když na to mám teď po letech již svůj názor…

Proč jste se rozhodla pojmout snímek tak, že svůj život komentuje sám Václav Havel? V čem to bylo a je zajímavé?

Protože mi připadalo, že dramatik svůj život stále komentoval, rozebíral, analyzoval a že je tudíž zajímavější dát Václavu Havlovi slovo, než skládat dohromady mozaiku subjektivních názorů historiků a pamětníků, pochlebovačů či kritiků. Chtěla jsem, aby to bylo jakési volné obrazové pokračování Dálkového výslechu, knihy, kterou o svém životě na konci osmdesátých let zrealizoval, jak název napovídá, na dálku s Karlem Hvížďalou.

A jaké úskalí to přineslo?

Že o některých tématech, která by mě zajímala, příliš nemluvil. Třeba o své matce.

Reakce mě zajímají

Ústí je prvním městem, které film v ČR po pražské premiéře uvidí. Jak se těšíte na reakce publika? Budou pro vás důležité?

To víte, že jsem na reakce zvědavá, ten film jsem nedělala pro sebe. Když schytám kritiku, bude mě to mrzet, protože jsem si s filmem dala hodně práce. Ale na kritiku jsem připravená, ona je dneska móda na Havla a cokoliv je s ním spojeno plivat.

Na filmu spolupracovala též Knihovna Václava Havla. Jak důležitý zdroj informací to pro vás byl? Co unikátního byste bez ní neměla, nemohla to využít?

Bez Knihovny Václava Havla by film nemohl existovat, nebo aspoň ve formě, jakou má. Poskytla mi fantastický servis, dala mi k dispozici celý svůj archiv, který sčítá mimo jiné stovky fotografií a plakátů dramatikových her z celého světa. A její odborníci mi vždy poradili, když jsem byla v úzkých, mohla jsem se na ně pokaždé obrátit, když jsem potřebovala vědět, odkud různé prameny pocházejí. A také se na filmu producentsky, tudíž finančně podílela.

Přemýšlela jste nad tím, co by na výsledek řekl sám Václav Havel?

Tak to víte, že doufám, že by se necítil zrazen, podveden, zesměšněn, nebo nějak „zjednodušen".

Chtěl být režisérem

Točila jste film i tak, aby se jím i on sám bavil? Či to nelze odhadnout?

Havel, už jen díky svému původu, byl blízký všemu, co se týkalo filmu a hraní. Od mládí chtěl být režisérem, s velkou chutí přijímal malé role ve filmech. Vypozorovala jsem v hrubých materiálech, že nejenže všem režisérům vycházel trpělivě vstříc, ale řekla bych, že natáčení dokumentů o něm ho vždy velmi těšilo. Měla jsem ostatně tuto zkušenost i osobně, když jsem s ním natáčela rozhovor k pátému výročí revoluce v roce 94 a ukazovala jsem mu materiály, na kterých on tehdy vystupoval. Říkal, že je nikdy neviděl a velmi se jimi bavil a především tím, jak on tam působil. Takže doufám, že by tak bylo i v tomto případě.

Vtipy na české mocnáře i prezidenty, toť naše přirozenost, druh ironie, zábavy. Máte ve filmu i vtip na Václava Havla?

Ne, a žádný ani neznám. Ale já si vtipy vůbec nepamatuji.

Jak moc musí souznít režisér s tím, o kom točí? Musí ho chápat, porozumět mu?

Myslím, že je to základní podmínka jisté pochopení a souznění. Například si neumím představit, že bych dělala film o Václavu Klausovi či Miloši Zemanovi, kterým vůbec nerozumím.

Bylo i něco, co byste mu těžko odpustila, být po jeho boku?

Třeba to, že si nepsal osobní deníky. To mi připadá škoda…

Setkala jste se s ním jen krátce před svým odchodem do emigrace. Souviselo to spolu nějak, ono setkání a emigrace?

Jako že jsem poznala Václava Havla a uprchla kvůli tomu za hranice? Ne, to opravdu nesouviselo. Ale pamatuji se, že když jsem vážila, zda emigruji, proti byl právě Havlův názor v knize Dálkový výslech, kdy vysvětluje, že odmítl jít do emigrace: „…ze solidarity se svými přáteli, proto, že když jsme si jisti svou pravdou, nezdá se mi být chlapské utíkat od následků toho, že ji zastáváme…" No, ale já se nakonec rozhodla utéci, takže tak mravná jako pan prezident jsem nebyla.

Ve filmu mluví jen on, snímek má i váš osobní komentář. K čemu se vyjadřujete? I na kameru?

Ne, na kameru nemluvím. Komentuji různé historické okolnosti a občas formuluji svůj názor na Václava Havla v té dané společenské či soukromé chvíli…

Absurdita i pohádka

Váš film uvidí i školy. Studenti i žáci jsou neukáznění, jen tak je něco nezaujme. Čím by je mohl bavit váš film? Kdybyste si sama měla třeba jako šestnáctiletá studentka sednout do kina mezi ostatní spolužáky…

Životní příběh Václava Havla je naprosto ojedinělý, kuriózní a strhující. Jak on sám říká, má rysy absurdity, pohádky, tragédie, komedie, všeho dohromady. Je to příběh vzestupů a pádů, vítězství a proher, jako z hollywoodského filmu. Myslím, že mladí lidé budou velmi překvapení.

O svém otci píšete (ve své nové pěkné knize „Moje pařížská revoluce") jako o „záhadě svého života". Byla i okolo Václava Havla nějaká taková záhadná postava? A vůbec, zůstalo vám i přes práci na tomto filmu něco utajeno, neobjasněno?

Děkuji z pochvalu za moji knihu. Myslím si, že Václav Havel neměl tak komplikovaný vztah s otcem, jako jsem měla já. Domnívám se ale, že si byl charakterově bližší se svým strýcem Milošem a emocionálně s maminkou.

Jistě zůstává spoustu věcí utajeno, především z Havlova osobního života, ale to je snad i správné.

Toto pondělí jsem si povídal s Meky Žbirkou. Říkal, že nejradši teď má svůj nejnovější videoklip, ten k vašemu filmu „Fair Play". Jak se vám spolupracovalo, jaká to je zkušenost? Jak ho vnímám já, je v něm nadšení i pokora…

Ano, Meky je úžasný. Když film Fair Play viděl, ještě ve střižně, přišel nadšený, že už složil píseň, že za ní nic nechce, že by byl poctěn, kdybych ji použila. Přitom poctěná jsem samozřejmě byla já. A ta písnička je nádherná! A Meky je také úžasný a zapálený propagátor filmu, jsem mu za to vděčná.