Jezdíte do Mostu často?

"Jak to vyjde. Mám tu devadesátiletou tetu, kterou jsme si sice chtěli vzít k nám domů, ale lékař to vzhledem k jejímu věku už nedoporučil. Přece jen je pro ni lepší, když se pohybuje v místech, kde je zvyklá. Ona je takový hrdina naší rodiny, paměť se sice ztrácí, ale občas se tomu dovede i zasmát. Já jsem ovšem jediný, koho v rodině poslouchá a na koho jakž takž dá."

Když už jsme u rodiny, vaše maminka ale z vaší hudební kariéry nebyla příliš nadšená.
"S tím, že dělám muziku se skutečně nesmířila nikdy. Představovala si, že bude mít doma pana inženýra…"

Ale vždyť vy jste důlní inženýr.
"To sice ano, ale neživím se tím. Ona si myslela, že budu solidní, vážený člověk, budu v tom oboru dělat kariéru."

Vy jste ale kdysi i hodně sportoval, takže jste se mohl vydat ještě dalším směrem.
"Ano, hrál jsem basketbal za Baník Most. Týdně dva tréninky za dorostence, dva za muže, sobota, neděle zápas. Jednou mě děsně bolelo břicho a doktor mi řekl, že to jsou zaražené větry. Tak jsem přišel v šílených bolestech domů a táta mi řekl, ať tedy zkusím dřepy. Pár jsem jich udělal a pak mi prasklo slepé střevo. Byl jsem dokonce tři dny v kómatu. Měl jsem kompletní otravu organismu. Rok jsem nesměl hrát a pak už jsem se k basketu nevrátil."

Všude se uvádí, že Laura vznikla v Neprakta klubu v Mostě. Co to znamená vznikla?
"Šel jsem do Neprakťáku za panem Oktábcem, který tam dělal správce a vedoucího, aby nás tam nechal zkoušet. Takhle jsme vznikli. Byla to fajn doba."

Máte tu stále známé? Potkáváte se tu s s nimi?
"Víte, já nemám velkou paměť na lidi. Byli jsme třeba se ženou na plese v Litvínově a já už dopředu věděl, že tam bude hodně lidí, kteří si mě asi pamatují nebo i mě znají a já si je nějak nezařadím. Takže je nejspíš zase nepozdravím a budu vypadat jako nafoukanec. Na to konto už radši zdravím někoho i dvakrát. Nejdřív: Dobrý den a pak, když ho poznám, tak: Ahoj. Žena mi řekla, že mám pozdravit, jakmile mi někdo bude jen trochu povědomý, mám se ho zeptat jak se má a tak, a že mi pak během hovoru dojde, kdo to je. Tak tam takhle vidím povědomého chlapíka, říkám si, že ten určitě se mnou dělal na šachtě a jdu hned k němu a jak, že se má… A jak se tak bavíme, tak jsem zjistil, že je mi povědomý jen proto, že je to moderátor a herec Honza Čenský."(smích)

Kdy jste zjistil, že jste populární vy? Když vás začali zdravit lidé v tramvaji?(smích)

"S Laurou to bylo hodně rychlé, ale přátelské. Navíc jsme díky tehdejšímu režimu byli pro lidi na té správné straně."

Zdroj: Youtube

Přišli jste v nejlepší době. Rok 1985. Dovedete si představit podobný projekt dneska?
"Těžko. Ale i tehdy jsme měli štěstí, že jsme nezačali o rok dřív, protože to by nás smetla razie proti nové vlně se starým obsahem. To byla taková velká akce, kdy se myslelo, že rockoví muzikanti jsou nepřátelé státu. My jsme naštěstí začali, když ta jejich iniciativa spadla. A kdyby jsme začali ještě dřív a nemohli hrát a jenom zkoušet, tak bychom se asi unavili a nikdy se nerozvinuli. Když má muzikant možnost zahrát si před lidmi třeba jen jednou za půl roku, tak začne makat, má v sobě hnací motor, baví ho to. My jsme měli navíc štěstí, že v té době začal i Rockfest, poprvé se otevíraly možnosti hrát v klubech a jen co jsme u nás dosáhli toho, co jsme chtěli, tak padla hranice a byla možnost vyjet do zahraničí."

Určitě jste musel být už alergický na otázky typu: Proč se jmenujete Laura a její tygři, proč nosíte černé brýle…
"Mám s tím takovou příhodu. Byli jsme na turné ve Francii a v rámci propagace jsme denně navštěvovali různá rádia. Chodil jsem tam obvykle já s naší kolegyní, která mé odpovědi překládala do francouzštiny a zbytek kapely to poslouchal na hotelu z rádia. Ty otázky byly opravdu všechny skoro stejné. Takže, když se zeptali proč se jmenujeme zrovna takhle, místo o Saroyanovi jsem začal mluvit k našim muzikantům v hotelu. Jako, že už nemají courat po pokoji a mají si radši sednout na zadek nebo vůbec dělat něco užitečného a tak podobně. Kolegyně pak francouzsky odpověděla na to, na co se DJ původně ptal. Byla to docela legrace, byli jsme hodně odvázaní."

Když se dnes podíváte na současnou hudební scénu, zejména na mladé, začínající hudebníky v různých televizních show, co na ně říkáte?
"Já to nesleduji. Můžou se tam sice objevit talenty, ale v podstatě je to karaoke. Zpívají jen to, co někdo před nimi, prezentace vlastní tvorby je o něčem jiném. Zpívat něco, co ještě nikdo neslyšel, čemu musí dát sami vlastní výraz - to je mnohem těžší. Kdysi jsem vybíral lidi pro muzikály. Oni dovedou zazpívat dobře kde co, naučí se všechno, ale jen to, co je známé. Pak jim dáte noty, zahrajete něco na klavír a už jsou v koncích. Neumí to uchopit po svém a té písni vnuknout něco svého. Navíc mají příliš krátkou životnost. Určitě jsou mezi nimi i osobnosti, ale než se stačí pořádně proslavit, tak zapadnou, protože je tu další ročník nebo jiná soutěž a přijdou další. Ale berou nám práci. Jsou v tu chvíli známí, mají perfektní PR a jsou cenově velmi dostupní."

Nemáte pocit, že dnes zpívají všichni dost podobně a snaží se někoho napodobit místo toho, aby byli sami sebou? A co se týká projevu - že se buď se řve nebo se dělají takové ty černošské kudrlinky?
"Přesně. Já hudebně zkoušel asi dvěstě padesát holek, které dělaly právě tohle, co popisujete. Zpívaly slovo láska úplně stejně jako - s prominutím - prdel. Soustředí se jenom na nadechnutí, uchopení zvuku a nedají tomu žádný výraz. A kopírují všechno bez účasti mozku a duše. Na vině jsou hlavně konzervatoře, které jim berou osobitost a dělají z nich kolečka do hodinek. Karlu Gottovi třeba vypadne vokalistka - tak prosím, tady máte náhradní, která to zazpívá úplně stejně. Takový hudební McDonald´s."

Hodně umělců říká, že se nedívá na televizi, protože ji jednoduše nemá. Jak jste na tom vy?
"V osmnácti letech jsem vypadl z domova a dvacet let jsem byl bez ní. Koupil jsem si ji víceméně kvůli fotbalu, protože mě nebavilo se na něj pořád chodit dívat do hospody. Bylo tam plno, navíc poslouchat ty poznámky… Dalo mi ale strašnou práci se s ní doma zžít. Nejsem zvyklý mít ji puštěnou jako kulisu, jak to má dost lidí - mě ruší, i když je hodně potichu. Člověk, který televizi nemá je mnohem náročnější. Jdete do kina, jeden film se vám líbí, jiný ne. Když je doma televize, tak všechno, co přijde z kina je super.
Dlouho u jednoho kanálu nevydržím, protože mě vždycky něco naštve. Mám pořád v ruce ovladač. Pak zjistím, že u toho sedím hodinu a nic mě nezaujalo. Tedy kromě fotbalu. Nebo nějaké veselohry. Díval jsem se třeba na film Báječní muži na létajících strojích a víc mě bavilo pozorovat syna, jak to vnímá. Protože jsem to znal, tak jsem pokukoval po něm, jestli se bude smát přesně v těch místech, která přijdou vtipná mě."

O čem v souvislosti s šoubyznysem a dnešní dobou hodně přemýšlíte?
"O jistém buranství současnosti. Dnes je bohužel nejdůležitější finanční úspěch. Může to být hloupé jak chce, ale když to vydělává, tak je to dobré. To, čemu se dřív říkalo alternativa obvykle peníze nepřináší, takže se to hned smete ze stolu. Nedávno jsem v televizi viděl kardinála Duku, jak říkal takovou tu oblíbenou větu, že vláda neudělala nic pro kulturu. Tak jsem si říkal - do prkýnka, proč by měla? A dělá něco církev pro to, abychom my byli kulturnější? Vždyť právě tohle mají v "popisu práce"! Jenže to děláme my, umělci. Mám nechat v písni sólo na saxofon, které je sice pěkné, ale budou mi to hrát v rádiu? Mám se s tím smířit? Nebo to mám radši upravit? Je to boj, který zná každý muzikant. Proč by tedy do naší práce měla zasahovat vláda? Dopadlo by to tak, že by nějaký úředník zase rozhodoval o tom, co je dobré a co je špatné. Na nás všech, kteří tuhle práci děláme je jen to, aby to stálo za to a bylo to dobré. Oni ale i lidé na všech těch sociálních sítích dnes mají pocit, že jsou děsně chytří a jak všemu rozumí a přitom nevědí vůbec nic. Jakoby to pak všechno ztrácelo na hodnotě. Vymyslet písničku možná není žádný zázrak, ale mě to dá práce dost."

Jaký máte názor na kulturní dění v Mostě?
"Nerad bych se nějak navážel do místních, ale tohle město je dneska dost nekulturní. Když to srovnám třeba s takovou Poličkou, která je prťavá, tak tady se nic neděje. Most měl v historii několikanásobnou smůlu. Nejdřív za války, když Němci vyhnali plno slušných Čechů, pak po válce, když Češi vyhnali skoro všechny Němce, takže se to zbytečně moc prosilo. A nakonec to krásné město zbourali a postavili sídliště. Vypadá to tu dnes sice už trochu lépe, než když jsem byl malý, ale rozhodně podle mě pod starým městem nebylo tolik uhlí, aby se zaplatilo zničení takové historické památky."

Jak se díváte na kauzu s Horním Jiřetínem?
"Už jsem se dlouho nedíval do map (úsměv), ale nejde ani tak o Jiřetín samotný, ten totiž brání k přítupu ke svahům, kde by to uhlí mohlo být. Myslím, že by o tom měli rozhodnout lidé, kteří tam bydlí. Když jim dobře zaplatí, tak si koupí bydlení kdekoli, ale když tady nebude práce, co budou ti lidé dělat? Kdo to město bude živit? Chemička? To nestačí. Se zaměstnaností je to v tomto regionu opravdu hodně zlé. A přitom je tu hodně práceschopných lidí. Pamatuji si na ty, kteří se mnou dělali na šachtě, to jsou sami silní chlapi, makáči, ale co mají dělat? A kdo by pak měl náladu na kulturu, když nemá práci."

Jak se dnes vaší kapele daří?
"Loni a letos máme největší krizi, jakou jsme kdy měli. Tohle není zásluhový obor. Buď to jde nebo ne. Byly roky, kdy se tím dalo živit výborně, byly roky, kdy dobře, teď je to špatné. Na průměrný plat se sice dostanu, ale hodně těžko. Je to slabé. Pro muzikanta je nejhorší, když v sále vidí podlahu. Jakmile není hlava na hlavě, je to zlé. Pak má i daleko větší trému. Obrovský dav je pro psychiku hudebníka lepší než málo lidí. Čím víc jich je, tím líp se nejen baví, ale i lépe ovládají, menší skupiny jsou totiž nezávislejší. Ale člověk si zvykne na všechno. Muzikanti - tedy hlavně já (úsměv) - považují za jediné správné mít plný sál, všechno ostatní je exces."

Nedostal jste ještě žádnou nabídku z muzikálu?
"Dostal, dokonce to byla nabídka snů, ale moc mi to nepomohlo, protože to nedopadlo. Bylo to v době, kdy frčel Drákula a Richard Hess, který na něm dělal, za mnou jednou přišel po koncertě v Lucerna music baru a řekl mi, že bychom mohli vytvořit umělečtější muzikál, s nižším rozpočtem, než má Drákula a abych na něm začal dělat. Ale bohužel to skončilo na tom, že se v Paláci kultury dělaly nějaké opravy, Drákula z něj také musel odejít, najednou měla produkce dost vlastních problémů a na nový muzikál nebyly peníze. Já to ale měl už rozdělané, nedalo mi to a chtěl jsem to dokončit za každou cenu - protože se mi nikdy nestalo, že bych něco nedodělal. Podle mne ale byl od začátku ten koncept špatný. Richard chtěl, aby to byla spíš rocková opera a to u nás není šťastný model."

O co šlo?
"Bylo to na motivy Tracyho Tygra. Stálo mě to hodně času a peněz. Dělal jsem na tom rok a rodina se musela smířit s tím, že pracuji, ale nevydělávám. Museli jsme prodat auto, abychom měli nějaké peníze. Pro mě to byla obrovská výzva. Uvědomil jsem si, jak děsně chci "ulovit" toho tygra, ale že to velké chtění, které jsem se naučil v basketu tady vůbec nefunguje. Že tohle je lehkonohá múza a snaha ani hodiny se nepočítají - pouze výsledek. A aby se to povedlo, člověk musí být úplně v pohodě. Tak jsem to zabalil."

Šel byste do toho znovu?
"Určitě a rád, ale dělal bych to jinak. Nejspíš jako divadlo, které hraje, tančí a zpívá. Tehdy rozhodlo hlavně to, že mi bouchnul počítač, v němž jsem měl uloženo pět verzí a s tím mým zálohováním to nebylo nejlepší. Chtěl jsem to nechat vytáhnout a řekli mi, že to bude stát asi čtyřicet tisíc - to bylo v době, kdy jsme doma už byli doslova vyhladovělí. Řekl jsem si, že takovou částku dohromady nedám, že to tedy někdy napíšu znovu.
Pak jsem si uvědomil, že kdyby mi někdo řekl, že mi dá čtyřicet tisíc za to, ať pro něj rok dělám, tak bych v životě neřekl ano za tolik své samostatné práce! Dilematu mě našteští zbavili, protože to dostat z počítače nedokázali, takže jsem si oddechl. Ale vytáhl jsem z toho dost písniček, které hrajeme i dneska na koncertech. Je to krásná práce, když můžete dělat něco jenom podle sebe, tvořit své představy. Řekli mi třeba, abych udělal motiv k tygrovi, ale já trval na tom, že to nejde - platí přece, že nezobrazíš Boha svého, protože pak mu ubereš všeho tajemství. Tygr je v té knize láska, kterou lidé musí cítit a pochopit ne mozkem, ale srdcem."

Zní to velice zajímavě, tak doufejme, že vám ten projekt vyjde a brzy se ho diváci a vaši fanouškové dočkají. Co vás ale oslovilo aktuálně?
"Nedávno jsme hráli v krčském zámečku a jeden DJ tam hrál úžasné latinsko - americké reggae. O té doby přemýšlím o tom, že na něj musím sehnat telefon, aby mi řekl co to bylo, chci to znovu slyšet. Byl to takový syrovější, undergroundový zvuk, který mám rád. Čím jsem starší, tím víc se mi líbí Beatles. Dřív pro mě byli moc měkcí, melodičtí. Dneska vím, že ty nápady a provedení ještě nikdo nepřekonal. Smutně na mě působí hlavně to, když slyším, že se mi něco líbí a já vím, že to takhle neumím."

Také to máte tak, že jakmile přijde nápad a vy si řeknete, že si ho budete pamatovat, protože je to tak úžasná věc, která nezmizí, ale nezapíšete si ho, tak si na něj už znovu nikdy nevzpomenete a nedáte to dohromady?
"Pořád. Vždycky jsem si myslel, že dobrý nápad se vrátí, ale to není pravda. Jakmile si ho člověk okamžitě nepoznamená, má smůlu. Nejhorší to bylo v době, kdy neexistovaly diktafony a podobné aparátky. To je totiž taková klamavka. Bez nápadu se dobrá písnička udělat nedá. Když na něm člověk cíleně "pracuje", tak ho pouze "ušlape" a zničí z něj to "něco". Proto je v tomhle směru lepší nemít moc času. Zaznamenat a neudusit. Těch kroků, kdy se to dá zkazit - aby se to povedlo od začátku do konce - je hodně. Text na hudbu se strašně špatně vymýšlí, je to spíš taková křížovka, počítání slabik, jít po textu, ale nepřeplácat informacemi, nezatěžovat lehký žánr olovem myšlenek.
Takže se mi občas stane, že odštípnu nějaký verš a ten je tak dobrý, že ho použiji jako základ další písničky, pak se zas nehodí, tak ho dám do další. Je to takový štěpný verš."

Něco jako kvásek u chleba.(smích oba)
"To ano. Až na to, že tady mi poslouží na tři písničky a nakonec ho ani nikde nevyžiju."

To je ale vaše domácí práce, co nastane tehdy, když to ukážete kapele?
"Přijde na řadu "lidová tvořivost". (směje se) Každý muzikant se také chce na zkoušce pořádně předvést a najednou je tam víc tónů, než to má mít. Také to jinak zní, když to nejdřív nazpívám já a pak zpěvačka."

Ve středu jste na Facebooku (na profilu Laura a její tygři), představili váš aktuální singl Bambus. Tohle je sdělení pro fanoušky, kteří si ho takto mohou hned najít a poslechnout. Jak jste na tom ale v současnosti s hratelností v rádiích, kde je slyšet hlavně čistě komerční muzika?
"My jsme spíš jazzoví rockeři, nasáklí klubovou atmosférou, takže nám dost věcí přijde primitivních. Je to osobní nastavení, kdy je člověk o něco složitější, než by to rádio chtělo. Na tom muzikálu jsem se ale naučil jednu věc. Dělat to tak, jako když něco vyprávím dětem. Tam taky nemůžu lovit v logice a ve slovníku dospělých, ale dítě musím pobavit a poučit tak, aby pochopilo. Pro mě je hodně těžké vybírat pilotní singl z nové desky, z takových třinácti písniček. Proto je to týmová práce. Teď se ale skoro všichni shodli na té, kterou jsem chtěl i já. Hodně těžké je ten singl pak upravit na rádio verzi. Něco ustřihnout. To mi moc nejde, protože pro mě je ta písnička takhle hotová. Ale když bude pro rádio delší než tři a půl minuty, tak ji nebudou hrát a to je zase špatné pro kapelu. A každý chce, aby se jeho píseň líbila. Další věc je, že se tvůrce často domnívá, že je většina lidí chytrých. Jenže to tedy není. Tím pádem se musíte smířit s tím, že hrajete pro menšinu. Ale také si "zavíráte" dost uší. Já si myslím, že je něco jednoduché, pak se bavím s lidmi a zjistím, že to "nepochytají", ale já mám dojem, že už je to až až. Tak se na tom dělá do té doby, než je to hit a oni nakonec řeknou: Vida! To je ale komerčák!"

Co problémy s alkoholem? Ty přece k rokenrolu patří.
"Ty byly hlavně venku. Protože tam nám ho zadarmo dávali do šaten, ale když si ho u nás musel někdo sám koupit, tak to už se mu nechtělo. (smích). Nejhorší ale je, že když se někdo napije, tak do něj rychle vstoupí duch alkoholu a on si myslí, jak je úžasný. Bohužel se na to konto začne na pódiu nehorázně předvádět. Což o to, lidem se ten odvaz docela líbí, zato zbytek kapely z něj šílí. Nechtěl jsem alkohol zakázat, protože to by pak dopadlo jako u Broma, kdy muzikanti srkali hadičkami alkohol z úkrytů pod sakem. A nějaké - Dýchni na mě - to také ne. Takže jsem to udělal tak, aby každý z kapely, kdo bude mít pocit, že mu to jiný kazí, měl právo dát pokutu. Částka nebyla vysoká, ale kapela je velká, a od dvanácti lidí se to jednomu pěkně nasčítá. Byly pochopitelně obavy ze msty, ze schválnosti, ale řekl jsem, že to přece může dotyčnému oplatit. Srovnalo se to a byl klid. Každý se naučil, co si může před koncertem dovolit."

Proč se o vás říká, že jste takový diktátor?
"Přilepilo se to na mě už kdysi a pořád se to se mnou táhne. Ale asi na tom něco bude. Nedávno mi jedna kolegyně připomněla na jednom našem velkém, vzpomínkovém koncertu v Žatci, že jsem ji kdysi, asi před dvaceti lety dost nahlas před lidmi vytkl proč na mě tak blbě čumí."

Tedy, to je ale urážka. A to se nezapomíná. Jenže, víte vy o tom vůbec?
"Právě, že ne. Já ani nevím, že jsem něco takového řekl. Ale chápu, že v sedmnácti člověk lape po každém slovíčku. Je pravda, že byly situace, kdy jsem byl dost tvrdý, ale jinak to nešlo. Možná jsem si tu přezdívku Železné ruky vysloužil kdysi na koncertu, kde jsme měli hrozně hysterickou saxofonistku, která dělala před vystoupením příšerné scény a rozhodila tím ostatní ve skupině - hlavně holky. Bylo to neprofesionální, protože tahala své problémy na jeviště v nejnevhodnější dobu. Docela jsem na ni tehdy řval a zrovna u toho byli novináři. Od té doby se neslo, to že: Železná pěst Karla Šůchy by prospěla nejednomu bandu. Ale v rámci těch tří tisíců diváků, kteří nebyli zvědaví na nějaké rozklížené hektiky to jinak nešlo."

Máte štěstí, že vám ve stejném duchu neodpověděla. Co byste dělal?
"Vidíte, to mě nenapadlo. To tedy fakt nevím. (směje se) Ale já nechci, aby to vypadalo tak, že se to děje na každém koncertě. Jen to občas křísne, jako všude. Mám takovou vlastnost, že pomyslně nechávám dost dlouho "kapat do sklenice". Dovedu toho hodně omluvit, tolerovat - jsme lidi. Nenadávám donekonečna, neuděluji pokuty, nevyčítám, nemstím se. Řeknu jen - Už to nedělej - a dál to neřeším. Ale nesmí toho nikdo zneužívat. Jakmile pomyslný pohár přeteče a jednou řeknu dost, už není cesty zpátky. Největší potíže jsou obvykle s těmi nejlepšími, protože to, že jsou výjimeční o sobě dobře vědí."

Vy to máte asi těžší v tom, že máte pod sebou dost lidí a tam hrozí domino efekt.
"Ano. Pravidla musí platit pro všechny. Žádné - jeden může, druhý ne. A také, když něco chci po jiných, musím být tím, kdo to dodržuje v první řadě. Jazzový zákon ovšem říká, že kapelník je vždycky blbec a oni proto musí držet alespoň nějakým způsobem při sobě a mít to na koho svést."

Co vás baví kromě muziky?
"Jsem dost monotématický. Ráno vstanu, vypiju sklenici vody a jdu se tak na hodinu projít do přírody se psem. V létě pak skočím na chvíli do bazénu a potom čtu noviny. Teprve poté jdu něco dělat. Muziku nebo nutnou administrativu, která na mě, jako na kapelníkovi leží. Muzika, fotbal, čtení. Jsem ve věku, kdy už nemám pocit, že mi něco uteče. Žiju docela poklidně."

Nemáte pocit vyhoření po tolika letech v branži?
"Naštěstí ne. (zaklepe to na stůl). Možná to bude tím, že jako kapelník toho mám na starosti víc. Jsem i manažerem a ten musí mít skupinu pořád pod kontrolou, protože jako v každém živém organismu se tam pořád něco děje. Jsem textař - musím mít správné rozpoložení, jako basista zase rád a hodně cvičím. Dneska je navíc dost možností, kdy si třeba pustím vynikající nahrávku, vypnu basistu a "hraju" se skvělými muzikanty třeba z Arizony. Nejenže mě to baví, ale mám pocit, že tím tréninkem pro sebe něco dělám. Nejhezčí chvíle ovšem nastává tehdy, když přijde nějaký nápad a z člověka to "začne jít". To pak nemusím spát třeba celou noc. Jen jsem si teď musel pořídit kulatý míč na sezení, protože už mě dost bolí záda." (úsměv)

Autor: Renáta Mužíková