Poslední kroky, které jsem se kdy učil, byly v pětaosmdesátém na spartakiádě, matně si vybavuji doby, kdy se mě někdo zkoušel rozpohybovat. Jsem v sále mostecké Medůzy. Taneční kurz pro dospělé – začátečníky je plně obsazený. Dvě desítky párů, věk typuji od pětadvaceti do pětapadesáti let – aniž bych chtěl někoho urazit, jsou připravené se pustit do výuky.

Večerní únik od starostí

Manželé Pátkovi jsou absolvetny taneční konzervatoře. Školu založili rok po revoluci, výuce tance se ale věnují už pětatřicátým rokem. Když se pohybují po parketu, je to vidět. Po účastnících kurzu chtějí, aby si při nich odpočinuli od každodenních starostí. „Je to příležitost se odreagovat,“ říká Jan Pátek.

Atmosféra je trochu odlišná od běžných tanečních náctiletých studentů. Lidé sem chodí v páru, u stolů sedí skupinky známých. Komu se nechce, na parket nemusí. Přesto se poctivě učí úplně všichni. „S některými se tu už známe, hlavně v kurzech pro pokročilé,“ přibližuje Pátek prostředí.

Počáteční chaos a neuspořádanost, za kterou může vcelku plný sál a stejné neumění pohybu jako u mne, se přece jenom daří během dvou a půl hodin zmírnit. Na konci večera jsou mezi přítomnými i páry, které by se za svůj tanec nemuseli stydět ani mezi pokročilými. Já mezi ně zatím nepatřím.

Moc tanců za večer

Pro člověka, který je v tanečních nováčkem, je první dávka kroků na country, blues, waltz, polku, valčík, čaču a jive trochu moc. Zvlášť poslední jmenovaný už nezvládám, a to ani když se zbavím hrdosti a nechávám se vést partnerkou. Představoval jsem si jeden, maximálně dva tance na jednu lekci. Košili mám propocenou, co tu proboha budeme dělat ještě dalších sedm večerů?
Nicméně: i kdybych už ve studiu tanečních kroků nepokračoval, mám slušný základ minimálně pro vesnický myslivecký bál. A zábava to byla lepší než na spartakiádě.