Navíc se v podtextu vyrovnává s jižanským rasismem i problémem židovství, což jsou základní motivy celé tvorby dramatika, pocházejícího z jižanské Atlanty.

Mostecká inscenace díky krátkým uzavřeným příběhům, rámovaným režisérovým výběrem z americké hudby, neztrácí tempo a postupně graduje k dojemnému (ovšem naprosto ne sentimentálnímu) finále, z něhož je patrné, jak si dva rozdílní staří lidé, kteří spolu prožili přibližně dvacet let života, nakonec „zbyli". Divadelně výborně funguje jednoduchá, ale promyšlená scéna šéfa výpravy divadla Petra Kastnera (scénografův kumštýřský cit „neexhibovat" tam, kde to není na místě, je ostatně mosteckým divákům dobře známý) a atmosféru dotváří videoprojekce Martina Studeckého s motivy města i typických amerických silnic. Obojí je důležité právě v komorním prostoru v úzkém kontaktu s diváky.

Bezesporu jde však především o hru pro tři kvalitní herce, které režisér v Mostě nalezl a šťastně obsadil. Pro Reginu Razovovou je zřejmě titulní postava Daisy dlouho očekávanou výzvou a možná i novým uměleckým impulsem. Většina rolí její obdivuhodně dlouhé mostecké kariéry totiž zdaleka neskýtala takové herecké možnosti jako právě Daisy Werthanová. Razovové zde zůstává smysl pro ironický odstup stejně jako schopnost prezentace jisté ženské tvrdošíjnosti, nadto však tentokrát i jinak (ku prospěchu věci) intonuje a odstíněně vyjadřuje složitý psychologický vývoj své postavy.

Nenásilně dává divákovi obě možnosti, jež hra skýtá – dobře se bavit, nebo i hlouběji uvažovat a vnímat souvislosti. Přemýšlivý herec Stanislav Oubram se v postavě řidiče Hokea s profesionální zdatností „snižuje" k roli outsidera, který se v životě nenaučil o mnoho více než řídit auto a pomáhat v domácnosti, ale přesto vládne svéráznou moudrostí. Zapadnout by ovšem neměl ani vyzrálý výkon Marcela Rošetzkého (Daisin syn Boolie), kterého v Mostě pamatujeme z jeho stěžejních rolí druhé poloviny osmdesátých let jako herce, jenž chtěl být za všech okolností hodně vidět, což jeho početní příznivci obdivovali, ale našli se i kritici takového přístupu. Dnes je skutečně požitkem sledovat Rošetzkého se suverénně zvládnutou mluvní technikou, pro něhož by jistě nebylo problémem „přidat" a strhnout na sebe více pozornosti, jak ukázněně svůj výkon podřizuje ve prospěch vyznění celého inscenačního tvaru. Dialogy Boolieho s matkou, kterou se (často marně) pokouší ukotvit do reálného světa, patří k nejlepším místům celé inscenace.

Dramaturgie mostecké činohry musí dlouhodobě vycházet vstříc vkusu svého většinového publika, které chce v divadle odpočívat při bohatě vypravených muzikálech a nenáročných komediích. Pokud však přesto nasazuje i tituly jako Přelet nad kukaččím hnízdem nebo Řidič paní Daisy, jejichž hluboké humanistické poselství není prvoplánově deklarované, ale vede přes velký lidský příběh, je to dobře jak z hlediska místa (devastovaného Mostecka, které by mnozí rádi devastovali i nadále), tak času (v době bujícího extrémismu a narušených lidských vztahů všeho druhu).

Radek Petržilka