Také vás tahle věta tak štve? Tancuji přece proto, aby bylo vidět, jak to umím.

Iva: Samozřejmě. Každý, kdo má tanec rád, se chce předvést. A když se mu věnuje a jde mu to, tak je rád, že se na něj někdo dívá a možná ho i pochválí.

O vás se dá s klidem říct, že tančíte celý život.

Iva: Ano. Začala jsem v tanečních a od té doby se tanci věnuji asi čtyřicet let.

Možná ale, že kdyby v tanečních neproběhlo ono osudové setkání, ukončila byste je a šla dál životem jako spousta jiných dívek.

Iva: To nejspíš ano. Jenže v těch tanečních si mě „vyhlédl" pomocník tanečních mistrů Honza Pátek pravidelně si mě vybíral na předvádění tanců. Šlo mi to nejdřív šíleně na nervy. Pořád jsem si říkala: Sakra, proč zase já? Jenže jak už to tak bývá, postupně mě určitě i díky němu začal tanec víc bavit. Je to hned jiné, když tančíte s někým, kdo to opravdu umí. Když jsem kurz dokončila, začala jsem chodit na pokračování. Do tanečního kroužku. To už jsem s Honzou chodila a on se sám stal tanečním mistrem. Mě tanec hodně bavil a řekla jsem si proč by to měl dělat sám, když můžu být s ním. Takže jsem také vystudovala taneční konzervatoř v Ústí nad Labem a od té doby jsme kurzy vedli spolu.

Jaká byla vůbec vaše civilní povolání?

Iva: Vždy jsem byla ráda mezi lidmi. Dlouho jsem pracovala v mateřské škole a naposledy jsem byla zaměstnaná na Úřadě práce v Mostě. Profese jsem měnila na rozdíl od manžela. Ten byl celý život u dráhy.

Jak na něj vzpomínáte?

Iva: Byl to vynikající, obdivuhodný člověk a moc mi chybí. Kdybych neměla své dva úžasné syny, kteří jsou mu den ode dne víc a víc podobní, těžko bych na tom po jeho odchodu byla tak, jak jsem dnes. Kolikrát, když slyším Zdeňkův projev v tanečních, je to stejné, jako bych slyšela Honzu.

Naše povídání na chvíli přeruší zvonek. Zdeněk právě přichází ze školy (kde učí matematiku a dějepis) a dneska si zapomněl klíče, takže paní Iva mu jde otevřít. Za chvíli je zima, kterou s sebou z venku přinesl, i „u nás" v obýváku.

Jdete jako na zavolanou. Právě jsme si o vás povídaly. Jak moc jste prý podobný tatínkovi.

Zdeněk (usměje se): Také jsem si toho všiml. Kolikrát se mi stalo, jak se přistihnu, že to, co říkám, jsem už někdy „někde" slyšel. Pak mi dojde, že přesně tohle a takhle říkal už kdysi taťka.

Proč jste taneční neprovozovali společně už kdysi?

(Smích oba)

Zdeněk: To by nešlo. Táta byl velký solitér a výrazná autorita. Všechno řídil a rozhodoval jen on. Nepřipouštěl námitky a stačil si sám. Jsem přesvědčen, že kdybych začal učit přímo před jeho očima a po svém, drsně a na rovinu by mi řekl, že to dělám blbě. Paradoxně ale sám teď cítím, že by měl pravdu. Protože tehdy bych nebyl sám sebou, jako jsem dneska. Snažím se ale přesto ne moc inovovat, ale dělat to tak, jak to dělal on. Bylo to totiž dobře. Ale pochopitelně jsem to já. Sám za sebe. Snad si vybuduji i já své „fanoušky" jako je měl on.

Iva: Zdenda ví, že lidé měli Honzu moc rádi. Loni ho dokonce jeho přátelé navrhli na Cenu města Mostu. Získali opravdu hodně podpisů, ale nakonec se to nepodařilo. To ale nevadí. Mě „stačil" a nejvíc mě potěšil právě ten zájem tolika lidí.

Odchodem vašeho manžela to vypadalo, že skončí jedna výrazná mostecká tradice, kterou se vám za ta léta povedlo společně vytvořit…

Iva: Bylo to těžké. Manžel zemřel náhle v červnu a my opravdu v tu chvíli stáli před volbou, jestli to zabalit nebo ne. Ani omylem jsem si nedovedla představit, že taneční kurzy mohou fungovat i bez něj. Nevěděla jsem, co mám dělat. Navíc jsem na tom byla psychicky velmi špatně a měla jsem jiné starosti než tanec. Velkým a důležitým faktorem ale bylo to, že jsme na podzimní kurzy měli nasmlouvány spousty tanečních párů jak v kurzech pro mládež, tak i pro dospělé a nechtěli jsme je zklamat, ani se zachovat neprofesionálně. Sedla jsem si s kluky a přemýšleli jsme. Nakonec jsme se rozhodli to risknout. Měla jsem pochopitelně velké obavy, ale šli jsme do toho. Ve třech. Brala jsem to tak, že Honza předal Zdenkovi pomyslnou štafetu.

Podzimní premiéra byla v roce 2011. Z reakcí okolí tehdy bylo jasné, že jste uspěl.

Zdeněk: Křest ohněm byl v Repre v kurzech pro mládež. Měl jsem šílenou trému. Věděl jsem, že musím prvně vystoupit před tolika lidmi k tomu mám být příjemný a profesionální. Neměl jsem v konferování tohoto typu (ani ve výuce) žádnou zkušenost. Musela ze mne vyzařovat sebejistota a mně se zatím nervozitou podlamovaly nohy. I když jsem se cítil hodně rozechvěle, myslel jsem v tu chvíli nejvíc na tátu. Vyšlo to, protože jsem za sebou cítil podporu mamky a bráchy, kteří mi byli nablízku a nenechali mě v tom samotného. Pak mě ještě čekala druhá „kláda" kurzy pro dospělé.

To bylo snad ještě náročnější, ne? Mladí byli také „na startu" (jako vy) a nevěděli do čeho jdou, ale tohle byli lidé zvyklí na vašeho otce, vesměs jeho vrstevníci a přátelé někteří chodili od začátku (i patnáct let). Jak syna v roli nového mistra přijali oni?

Zdeněk: Byla jste přece u toho… (úsměv)

Za sebe mohu říct že jste byl moc dobrý, jenže já neznala vašeho tatínka a neměla jsem možnost srovnání.

Zdeněk: Asi ke mě byli zpočátku dost shovívaví a možná mi i podvědomě drželi palce a fandili mi. Necítil jsem při vstupu do sálu v Medůze nepřátelskou atmosféru. Dnes ale můžu říct, že jsem si daleko jistější.

O tance je dnes čím dál větší zájem, ale přesto v Mostě taneční prostor chybí. To je škoda. Dřív se tu tancovalo fakt hodně v Hněvíně, v Klubu železničářů, v Luně, na Zahražanech…

Iva: Vhodná a zajímavá místa pro taneční zábavu by se jistě našla i dnes, zájem je také, takže je to jen na nějakém šikulovi, jestli té díry na trhu využije. My nejsme provozovatelé tančírny, ale tanečních kurzů.

Co je základem toho, aby tanec vypadal na parketě dobře?

Zdeněk: Držení. Správně sebevědomý a pevný postoj. U pána je vůdčí jeho pravá ruka, kterou partnerku drží pod lopatkou. Tou určuje tempo, směr. Levá je jenom „na parádu".

Iva (usměje se): To přesně říkal manžel. Když on partnerku uchopil do držení, přesně věděla, že musí poslechnout, neměla jinou šanci. Ale je pravda, že dovedl dobře „odtančit" s každou.

Když si muž ale není svým tanečním uměním moc jistý, žena často přejímá dominantní roli a má tendenci ho vést.

Zdeněk: A to se právě nesmí nikdy stát! Jako muž jsem vždy ve výhodě protože vedu. Ale musím umět a být si vědom té zodpovědnosti. Právě získáním si důvěry partnerky a lehkým stiskem pod lopatkou, mám možnost řídit celý tanec. Ženy to mají těžší nejvíc tehdy, když třeba ony tančit umí krásně a přijde pro ně někdo, kdo to neumí ale je přesvědčený o tom, že ano.

Iva: To je děsné (směje se). Dotyčný pak vámi smýká parketem a ještě si myslí, bůhvíjak není dokonalý tanečník. Ale „vede"!

Ve vašich kurzech a na parketě zvlášť se mažou rozdíly mezi lidmi. Najednou je úplně jedno, kdo je kdo, co dokázal ve své branži i co znamená…

Iva: To je asi to nejlepší. Proto to lidi tak spojuje. Začne hrát valčík a všichni jsou na tom stejně. Každý přišel proto, aby se něco naučil, aby se pobavil a je jedno, co je zač. Neučíme ve stylu drilu ani profi tréninku, ale snažíme se dodržovat tradici společenských večerů s výukou, kde se lidé budou cítit dobře.

Kurzy působí i jako psychoterapie. Nejenže je to výborná forma toho, jak táhnout za jeden provaz, ale jistě je to i oživení stereotypu.

Iva: Ještě jsme nezažili, že by se u nás někdo pohádal, jak tomu bývá třeba na vodě. Najdou se sice někteří ješitní pánové, kteří trošku brblají a nelíbí se jim, že jim něco nejde, ale my je neodrazujeme a nenapomínáme.

Zdeněk: Jsou to přece jen starší a vážení lidé, kteří k nám chodí. A za druhé, myslím si, že by člověka od učení dost odradilo, kdybych se nějak posmíval a řekl hned v začátku: Proboha, co to děláte, to je hrůza, vám to nikdy nepůjde.

A co úplné „dřevo", které má touhu stát se tanečníkem?

Iva: Nestalo se, že by se někdo nenaučil alespoň techniku. To víte, když nemá přirozený dar ladnosti pohybu a citu dokonalý tanečník z něj nebude. Ale hlavní je, aby ho to bavilo.

Zdeněk: Máme třeba jeden dospělý taneční pár, který se děsně, ale opravdu příšerně potýkal s čačou. Ani za nic nemohli strefit krok. Pilně cvičili celý týden doma vždy do dalších tanečních. Poradil jsem jim, ať si vystřihnou barevné stopy, půjčil jsem jim muziku a radil jim co a jak. Pak mi volali, že už jsou nešťastní, protože nezvládnou ani ty stopy. Doporučil jsem ještě barevné ponožky. Nakonec se to takhle naučili. Měl jsem největší radost z toho, že se nevykašlali na to, co jim nejde, ale dokázali to sami, protože chtěli.

Vy jste tančil i závodně, že ano?

Zdeněk: Ano, mám „vytančenou" třídu C (nejvyšší je M mezinárodní). Ale dál jsem nešel. Mě baví tanec spíš jako společenská záležitost a samotná výuka.

Sledujete taneční soutěže? Mám pocit, že se dnes tancuje úplně jinak, než před lety.

Zdeněk: Je to dnes sice daleko dynamičtější, ale zároveň benevolentnější. Také se hodně improvizuje. Překvapilo mě, že při vystoupení nikde pořádně nevidíte celý základní krok. Používají se různé vymyšlené variace, vlastní choreografie. Je to spíš divadélko pro lidi.

Iva: Přitom není důležité, kolik figur se při tanci udělá. Aby to vypadalo dobře, je nejdůležitější již zmiňované držení. Pak plynulost a správně a čistě provedený základní krok. K tomu „pro ozdobu" přidáte jednu, dvě figury a výsledkem je čistý, elegantní tanec, ne jen nějaká divoká podívaná.

Chodí k Vám dnes do pokročilých i ti, kteří u vás kdysi začínali v kurzech pro mládež?

Zdeněk: Ale ano. Dokonce k nám do pokročilých chodí tancovat paní, jejíž vnučka chodí současně do těch pro mládež.

Iva: Když pořádáme „věneček" i pro dospělé na začátku mají dospělí své vlastní předtančení. Pak vidíte ty ctihodné pány s „pupíky" a elegantní dámy s růžemi, jak na úvod nacvičují a důstojně sami pro sebe předvádějí polonézu. Je vidět, že je to fakt baví. Vytvořila se tu skvělá parta.

Vy máte takový zvláštní dar. Nejenže jste dali dohromady lidi, kteří si sednou, ale oni ani nejsou z těch, kteří by byli uzavření a nikoho mezi sebe nepustili. Když přijdou nováčci, „mazáci" je hned berou.

Iva: Je to i o tom, že asi máme štěstí na lidi. Začátečníci se něco naučí, pak přijdou pokročilí, kteří sice neodolají a trochu se před nimi převádí, ale ne nijak zle. Oni pak mají chuť naučit se to také. Vidí, že to asi jde, když se to naučili i jiní. Takhle je pak vidět nejen naše práce, ale i to, že ti lidé nám nejsou věrní pro nic za nic.

Zdeněk: Dost velký úspěch mají také naše letní semináře. Museli jsme je udělat, protože frekventanti na nás tlačili, že v létě jim už chybí tanec. Takže se každoročně na přelomu prázdnin scházíme v jednom hotelu na Křivoklátu, kde máme pronajatý taneční sál. Přes den se chodí na houby, jezdí na kolech, plave, v loňském roce tam měl výuku i můj bývalý profesionální trenér Vladimír Černík, večery protančíme. Perličkou je to, že na semináři učím vždy jednu náročnější taneční figuru. Takovou, na kterou v tanečních není čas (tady na to máme přece jen tři dny) a pak také je to specialitka pouze pro ty, kteří se zúčastní semináře.

2. února večer začínají v Medůze jarní taneční kurzy pro dospělé. Již čtvrté pod vedením Zdeňka (a za občasné asistence vašeho druhého syna Tomáše). Jak se na ně těšíte?

Iva: Moc. Cítím, že mi to hodně pomohlo. Kdybych se na to tehdy vykašlala, byla by to chyba. Po smrti manžela jsem byla hodně psychicky na dně ostatně jako každý, kdo ztratí milovaného, celoživotního partnera ale mohu upřímně říct, že za to, že jsem se dala zase dohromady, vděčím nejvíc tomu, že naše práce pokračovala. Kluci mě podrželi, lidé nám zůstali věrni. Přijali mé syny jako nástupce manžela, jeho následovníky. Dali jim šanci. Myslím, že jsme to cítili tehdy všichni. Pro mě to, že se „jede dál", je skutečným vysvobozením. Je to ta nejlepší terapie. Stále jsem mezi těmi, na které jsem byla léta zvyklá, dávají mi najevo, že mě mají rádi, přáli mi úspěch, dali mi sílu. Moc všem děkuji.

A já děkuji vám za příjemný rozhovor.

RENÁTA MUŽÍKOVÁ