Jde o nástroj, který je starý řadu tisíciletí a podle tradice rezonuje s naší duchovní podstatou a léčí naše tělo.

Na jakém principu je založena hra na Vodnářský zvon?

Zvon vydává alikvótní tóny, které jsou neobvyklé i tím, že zvuk se netvoří na přímce, jako třeba na struně, ale tvoří se na kruhové křivce, která nemá konce, což umožňuje rozmanitost zvuku. Alikvóty jsou odpovědné i za barvu zvuku. Pohybem mokrých rukou po madlech vzniká kmit, rezonance, která se násobí. Čím vyšší je hladina vody uvnitř zvonu, tím je tón zvuku hlubší. Není to běžný zvuk, v lamaistické tradici je popisován jako zvuk, který je vnímán celým tělem, a někteří posluchači jej pociťují ještě dlouho po koncertě. Tělo tento zvuk přijímá velmi přirozeně. Nejúžasnější jsou reakce dětí a zvířat. Obojí by šlo pojmenovat snad slovem „fascinováni“. Je krásné poslouchat stesky maminky, že chlapec chvíli neposedí, a potom pozorovat její úžas, když vyžaduje další a další tóny.

Kromě tónů vnímají návštěvníci koncertů také změny na hladině vody, která je uvnitř zvonu. K čemu vlastně dochází?

Při hře levitují kapičky vody do výšky desítek centimetrů a na hladině se zobrazují rozmanité souměrné obrazce. Při nižších tónech se například objeví čtyřcípá hvězda, při jemnějších rezonancích až dvanácticípá hvězda. Je to zviditelnění zvuku na vodní hladině a sebemenší změna zvuku mění i obrazec. Nástroj, ačkoliv vypadá jednoduše, je složitý a velmi jemný, stále častěji vnímám jeho podivuhodnost, jeho citlivost k prostoru. Zvukové vlnění jde všemi směry a skutečně záleží na tom, kde je zvon umístěn. Všichni víme, že například katedrály jsou výjimečně akusticky postaveny. V nich stačí zahrát jeden tón a okamžitě víme, že ten prostor je úžasný.

Vy svým koncertem oslovujete řadu lidí z celé republiky. Skladby nejsou vybírány náhodně a jsou zasazeny do určitého rámce. Co svým koncertem chcete vyjádřit?

Koncert se jmenuje Společná věc a rád bych v něm nějakým dílem přiblížil krásu světa. První skladba začíná v Praze, což je místo, kde vše vzniklo. Praga Magna Mater je, mimo jiné, poděkováním Karlu IV. a dalším velikánům naší země. Druhý díl, Pictus Orbis, záměrně parafrázuje dílo J. A. Komenského a hovoří o kráse světa. Připomíná, že se máme dívat kolem sebe a myslet i na druhé. Třetí část je v Keplerovském duchu a vypovídá o vesmíru. Překrásné záběry hvězdné oblohy mohou lidé vidět možná poprvé v životě. Kruh se vlastně uzavírá - používáme nejmodernější projekční techniku, speciální polopropustné plátno, které se přizpůsobuje velikosti sálu, a k tomu tisíciletý nástroj. Tímto neobvyklým propojením se vytváří celek, který by měl harmonicky působit na každého návštěvníka koncertu.

Jak dlouho hrajete?

Hraji třetí sezónu. Ale můj případ je opačný k běžnému koncertování. V obvyklé praxi se člověk připravuje, studuje, a pak postupně vstoupí do koncertní praxe. U mne to bylo opačně. Ty ruce hrály samy. Já jsem ani nechtěl, ta věc přišla velmi spontánně, a to vysoko v horách, kde jsem se s tímto nástrojem setkal. Stále více si uvědomuji, jak velkým darem pro všechny Vodnářský zvon je. Možná by se dalo říci, že je prostředníkem mezi člověkem a řádem vesmíru.