Cabaret proslavil především film z roku 1972, oceněný osmi Oscary (byť toho za nejlepší snímek nezískal, když jej porazil Kmotr), v němž excelovali Liza Minnelli a Michael York. Ovšem na divadle, konkrétně na Broadwayi, se muzikál hraje již od poloviny šedesátých let minulého století a od té doby se stal stálicí na jevištích po celém světě. Proč? Svojí nadčasovostí nejen hudební (skladatel John Kander má ve svém portfoliu například i Chicago nebo Řeka Zorbu), ale především námětovou. Cabaret v názvu muzikálu totiž neznamená jen šantán s polonahými děvami, alkoholem a drogami, ale také obraz společnosti, v našem případě Německa v době nástupu nacismu. A tohoto syžetu se také drží mostecká inscenace.

Fotogalerii z představení najdete ZDE.

Koho jiného povolat k nastudování velkého muzikálu než Pavla Ondrucha. Talentovaný mladý režisér už mnohokrát dokázal, že se nebojí uchopit látku zcela po svém a trochu si zaexperimentovat. V Mostě tak například převlékl Baladu pro banditu do rockového kabátu a nyní si hraje „svůj kabaret". Ano, nepřijdete o milostný vztah zpěvačky Sally Bowles a spisovatele Clifforda Bradshawa, užijete si zábavy v oblíbeném Kit-Kat klubu, jenže to vše s takovou dávkou dekadence a zhýralosti, jakou zdejší jeviště asi ještě nezažilo. Ovšem jde-li Pavel Ondruch – zde za spolupráce choreografa Jana Veselého – do extrému (zdůrazněného sprostými slovy, obscénností a nahotou), je to jen zrcadlo extrémní doby a svým způsobem varování a poukazování na paralely mezi tenkrát a dnes. K tomu stačila režisérovi jednoduchá (byť obří) scéna z dílny Michala Syrového (že se vše blýská odrazy světel, není náhodné) a zejména fantazie kostýmní výtvarnice Heleny Tavelové (na Kit-Kat girls a boys opravdu nebylo zapotřebí mnoho látky). A samozřejmě je tu opět živý orchestr, opět pod taktovkou Františka Krtičky, tentokrát s dámskou saxofonovou sekcí a skvěle swingující.

Muzikálem a dějinami nás provází Kabaretiér Jakub Dostál, který na podobnou roli dlouho čekal. Jako jeden z mála statečných chápe, kam Německo třicátých let spěje, a tuto pravdu odhaluje stejně, jako postupem doby odhaluje své tělo. Sedí mu každá poloha, ať už ta výstřední (scéna se dvěma slečnami na klíček je báječná), tak ta až mrazivě vážná (napomínání malých hitlerjugend nebo přirovnání židovky k prasečí hlavě). K poznání pomalu dochází i spisovatel Clifford Bradshaw ztvárněný Williamem Valeriánem, poněkud bláznivý a poblouzněný nejen alkoholem a kokainem, ale hlavně zpěvačkou Sally Bowles v podání Lucii Jagerčíkové. Po Zpívání v dešti a Postřižinách tato slovenská rusovláska je potvrzuje, jak skvělou měla mostecká činohra ruku při jejím obsazení. Emoce z ní přímo tryskají a svá pěvecká čísla dokáže podat způsobem, že až běhá mráz po zádech. A mrazení si divák užije mnohem více – zásnuby a vzápětí rozchod německé majitelky penziónu slečny Schneiderové (Karolína Herzinová) a židovského zelináře pana Schulze (Vít Herzina), nacistické uvědomění šlapky Fritzie (Kateřina Sedláková), zhrzení a nenávist majitelky Kit-Kat klubu Helgy (Regina Razovová), bezmezná víra Ernsta Ludwiga (Jakub Koudela) v národní socialismus, hákové kříže na zadnici striptéra (i když to je spíše k zasmání)…

Není to ještě ani sto let, kdy vášně jednoho blázna změnily dějiny světa. A není mnoho děl, která tak otevřeně ukazují, že dějiny se rády vracejí. Also, meine Damen und Herren, wilkomen in Cabaret!

Jiří Macan