Bydlel v Mostě na konečné u plynových rour, kde měl, spolu s ostatními kluky, různé party. Dělali si ohýnky, chodili za holkami, hráli si na doktory. Dětství měl krásné a spořádané s dobrým domácím zázemím, takže se domů vždy rád vracel. Neměl zde strach cokoliv říct a vyjádřit, co cítí. Neměl strach z toho, že když přijde, tak dostane výprask. To byly nejspíš základy, které ho formovaly.

S písničkou na dívky

Narodil se v roce 1967. V rodině žádné umělecké vzory ani geny neměl. Snad až na to, že jeho tatínek pochází z Chodska, kde zpívají snad úplně všichni. K hudbě i k textařině se Kuželka, podle svých vlastních slov, dostal vlastně přes ženy a dívky. Než aby zpíval písničky jiných, začal skládat svoje. A ono to zafungovalo. Děvčata si ho začala všímat mnohem více.

Svůj hudební talent začal mladý Míra rozšiřovat na základní umělecké škole. Studoval zde operní zpěv. Ovšem trampské písně, zpívané u táboráku operním hlasem, znějí přece jenom trochu divně. Změnil tedy svůj styl zpěvu, ale jeho základy, které se naučil v „hudebce“ - dýchání, práce s hlasem a podobně, využívá dodnes.

V hudební škole se ke zpěvu musí učit i nějaký hudební nástroj. Mladý Míra si zvolil kytaru. Jenže vybrnkávání stupnic a nějakých melodií ho nebavilo. Chtěl se učit akordy, doprovodnou kytaru. To tehdy osnovy nepřipouštěly a tak se se svým učitelem rozešel a učil se sám. Nyní toho snad i trochu lituje, protože chyby, které se jako samouk naučil, používá dodnes.

Po dokončení základní školy chtěli jeho rodiče, aby se vyučil nějakému řemeslu. Nejlépe elektrikářem. Když bude šikovný, tak bude později chodit jen tak s tužtičkou v kapse a bude se mít. Kuželka se tedy vyučil elektrikářem a nastoupil do práce. Na šachtu. Místo tužky v kapse tahal těžké kabely od pásovky k pásovce. Byl v prachu a nešťastný. Nikdo se nemůže divit, že využil první příležitosti a z šachty odešel.

Po sametu na vlastní nohy

Práci si našel na Okresním kulturním středisku. Začal si večerně dodělávat maturitu, protože k práci tady ji prý musí mít. Zjistil ale, že to není pravda, a tak půl roku před ukončením studia školu opouští. Rozhodl se vzít svůj život pevně do vlastních rukou. Odchází na „volnou nohu“. Je těsně po „sametové revoluci“ a rozmlouvání učitelů, aby si to rozmyslel, odbíjí tím, že nyní musí dělat také něco pro novou republiku.

Míra Kuželka je ženatý a má dvě, již velké děti. Dceru i syna. Když měl jít jeho syn do první třídy, složil, jen tak sobě a dětem pro radost, několik dětských písniček. Spíše básniček nebo říkánek. K nim mu ještě jeho přítel Josef Zedník nakreslil obrázky. Syn však chtěl být spíše sportovcem než hudebníkem, a tak vše zůstalo ležet bez užitku v šuplíku.

Děti již byly velké, když někdo přišel s tím, že by se to vše mohlo vydat jako knížka, zpěvníček pro děti. Knížka opravdu vyšla, doplněná CD, na kterém všechny písničky nazpívali Míra Kuželka, jeho dcera a děti jeho kamarádů. Ilustracemi ji, pochopitelně, opatřil Kuželkův kamarád Josef Zedník. Vyšla pod názvem Abeceda zvířátek.

Textař hvězd

Vydání této knížky mělo ovšem ještě jeden, snad i důležitější následek. Bylo to v roce 2001. To zemřel známý textař Zdeněk Borovec. Říkalo se, že s ním snad vymřeli textaři v Čechách. Ředitel nakladatelství, které tehdy Mírovu knížku vydalo, poprosil Kuželku, aby napsat text pro zpěvačku Šárku Rezkovou. Ten to zkusil. Písnička se povedla a začala se hrát v rádiích. Poté ho poprosil ještě jednou, aby napsal písničku i pro Sisu Sklowskou. Pro tu jich napsal několik a Sisa za to o něm mluvila všude, kde se dalo. Při všech rozhovorech, které poskytovala, v televizi, v rádiích. Vždy vyslovila jeho jméno a děkovala mu za krásné texty.

Tím mu otevírala bránu k vrcholovému showbyznysu. Když totiž naši slavní zpěváci slyšeli, že má Sisa něco, co chválí a co je dobré, chtěli to mít také. Míra Kuželka tak začínal svoji textařskou kariéru u těch největších hvězd české pop music. Heleny Vondráčkové, Karla Gotta, časem i u Davida Kollera a jiných. Téměř si začal říkat, komu bude psát později, když již teď píše těm, kteří jsou až nahoře. Vše ale dopadlo dobře. Píše dodnes a to ne jenom slavným a známým, ale i začínajícím a neznámým.

Známý Neprakťák

Jako teenager vyrůstal Míra Kuželka na základě mosteckého Neprakta klubu. Tam se scházeli divadelníci, výtvarníci, literáti, muzikanti. Když dostal někdo nějaký nápad, začali ho realizovat všichni dohromady. Každý dělal to, co umí nejlépe. Tak vznikla třeba deska skupiny Laura a její tygři. Malíř nakreslil obal, textaři udělali texty a muzikanti napsali hudbu. Vše fungovalo. A fungovalo to dobře. To se Mírovi pochopitelně líbilo.
Míra Kuželka má několik oblastí své činnosti. Skládá hudbu, píše texty, točí dokumentární filmy, je frontman skupiny Petr Kalandra Band, vybudoval nahrávací studio. To vše stíhá díky tomu, že má kolem sebe spoustu kamarádů a spolupracovníků. Je to parta lidí, kteří něco umí a s kterými se rád vídá. Podařilo se mu dát dohromady mostecké osobnosti, které jsou něčím výjimečné a využívá tak jejich potenciál.
Textařina i skládání hudby jsou dost individuální činnosti. Pro Kuželku je ale důležitá týmová spolupráce. Podle něho vše, co vytvořil, souvisí s okolím, kterého ho obklopuje, oslovuje a také ovlivňuje. Za vším, co napsal nebo složil, byl vždy někdo druhý, kdo za to mohl. Míra Kuželka říká, že o ničem, co složil, nemůže tvrdit, že je to jenom jeho dílo. Na druhou stranu ovšem tvrdí, že nemá žádné vzory nebo modly. Líbí se mu muzikantské věci od amerických písničkářů a písničkářek, líbí se mu Nohavica a jim podobní.

Psaní textů je pro Kuželku hra se slovíčky, která si někde přečetl nebo pochytil z okolí. A pak je skládá dohromady. Hraje si s myšlenkami a pojmy. V současné době má Míra Kuželka kolem 360 textů, které se víceméně stále hrají. Písničky začínal psát nahodile, jako momentální nápad na danou situaci. Pro svoji radost. Dnes dělá texty na zakázku. Je to pro něho práce, ale práce, kterou má rád. Je to již něco jiného, než náhodný nápad. Tady musí myslet na to, pro koho písničku píše a kdo ji bude interpretovat. Musí myslet na to, aby posluchač zpěvákovi či zpěvačce věřil to, o čem zpívá. Zatím se mu to daří.

Jako Petr Kalandra

Dalším pólem umělecké činnosti Míry Kuželky je zpěv a hra na kytaru. Jeho velkou muzikantskou láskou je Petr Kalandra, který, bohužel, předčasně zemřel. Letos by se dožil 60 let. Na Kalandrovu počest i jako vzpomínku na něj založil Kuželka, spolu s kamarády muzikanty, kapelu Petr Kalandra memory band. V ní obstarává sólový zpěv a hru na kytaru. Skupina je připomenutím toho, že Kalandra vlastně přenesl americké černošské blues do Čech a hlavně do češtiny. Koncertuje na různých místech naší republiky a snaží se zde rozdávat posluchačům to, co uměl tak dobře Kalandra - radost a pohodu a snaží se převést je na vlnu pohody a radosti.

Určitě ne tím posledním, co Míra Kuželka dělá, je jeho práce v nahrávacím studiu. Ale ani tady si nepřipadá jako ten nejdůležitější. On sám není žádný technický typ. Doma mu prý kamarádi vyměňují i žárovky, aby u nich nestrhl závit.

Studio vybudoval proto, že když již chce vytvářet muziku, ať sám, s někým nebo pro někoho, musí ji mít také kde nahrávat. Nejprve to bylo malé „studijíčko“, kde si vyzkoušel, zda a jak to půjde. Dnes již má velké studio, kde se střídají různé skupiny i různí muzikanti.
A ti jsou spokojeni a rádi se vracejí. To je známka toho, že všichni ve studiu dělají svoji práci dobře. Ano, dělají. Protože, jak sám Míra říká: „Studio, to nedělám já. To dělá zvukový režisér, technik, to dělají ti kluci, kteří sedí za nahrávacími stroji. Já sám snad jen někdy poradím v maličkostech.“

Radomír Böhm