Stejně jako vaše umělecké jméno, které si hraje s fonetikou, i texty jsou založené na kouzelné tvárnosti češtiny, až mi přijde škoda, že je většina písní na CD v angličtině…

Když jsem vymýšlela název, chtěla jsem vyjádřit, že vím, kým, nebo čím chci být. Ale česky napsané to vypadá divně a já chtěla, aby to vypadalo pěkně. Proto jsem využila fonetiky a název je složen z francouzštiny, korejštiny a angličtiny a čte se to vim kim bít. Setkávám se ale s tím, že to lidé hned nepochopí, takže jsem to asi moc dobře neudělala.

Ale není to jen o mně. Je to o mé muzice, chci tím názvem i hudbou říct, aby se lidé nějakým způsobem seberealizovali a našli a zjistili, kým chtějí být.

No a k jazyku. To je těžký. Anglicky jsem se de facto naučila, až když jsem začala jezdit do Indie. A doteď řeč piluji, i když jsem tady, tak komunikuji anglicky denně s přáteli na počítači. Když si teď poslechnu věci, které jsem si natáčela třeba v roce 2012, tak sama uznám, že je to hrozný, že mi nebylo rozumět. Často posílám songy svým přátelům po celém světě, a když to oni chtěli pustit někomu jinému, tak prý, že zpívám pěkně, ale netuší co.

EVA VARGOVÁ Pochází z Litvínova, narodila se před 26 lety. Její CD Moment stojí 150 Kč, seženete jej třeba v restauraci Rudý dům, v Café baru v Citadele nebo v sousedícím klubu Ponorka. Vystudovala religionistiku: budhistickou ikonografii v Brně. Od roku 2011 jezdí do Indie, půlroční pobyt tam o rok později byl pro ni zlomový, vznikla píseň Země. Přehled koncertů na facebooku Ouim Kim Beat. Web s ukázkami hudby www.ouimkimbeat.com

Jenže teď když jsem natáčela CD, řekli mi ve studiu, ať vůbec nezpívám česky, že mi to nevěří. Že to zní, jako když zpívá Ben Cristovao, nebo jako Alice Springs, není to originální a mám úplně jinou barvu hlasu, než když zpívám anglicky. Když zpívám anglicky a nevidí mě, že si hned představí nějakou černošku v jazzovém baru.

Mě čeština ale hrozně baví, přitom skládat česky je pro mne mnohem těžší než v angličtině, protože v ní se vše krásně rýmuje. Teď zrovna dělám jednu věc s looperem (smyčkovač pozn. redaktora) a poskládat to tam, aby mi to vše frázovalo a ještě se to rýmovalo, tak to je docela těžký.

Ani v angličtině ale nespoléháte jen na snadné rýmování, obsah je dost zajímavý. Dotkla jste se v jedné písni i uprchlické otázky…

Hudba je to, čím začínám a pokud u motivu vycítím, že to bude mít drajf, rozvedu to, udělám melodickou linku a začnu textovat. Musím písni dát duši. Jde mi o sdělení, což mi v současné muzice chybí, dneska je to jen samé love, love a nic víc. Taky mám dvě písně týkající se vztahů, ale není to jen bezduché miluji tě, ty mě ne…

Looper jste použila i při svém koncertě v Ponorce, když jste křtila CD. Vypadá to, že se muzikant musí dost soustředit, aby se trefil a sešlápl pedál v přesnou chvíli. Nebo to tak není?

Je, pro mě je to ještě docela dost stresové, soustředit se, abych to zmáčkla přesně. Kdybych se netrefila, celá skladba se rozhodí. Ale je to úžasná věc, se kterou se dají dělat fajn věci.

Teď tedy zkoušíte looper, vydala jste první CD, na netu je řada dalších vašich songů, jak jste ale začínala?

Úplně na začátku jsem musela hrát covery. Lidi nechtějí poslouchat vás, pokud vás neznají. Takže jsem v patnácti hrála Wanastovky, Lucii, takové ty táborovky z Já písnička 2 a 3, abych se dostala do povědomí. Pak už jsem mohla občas do toho dát nějakou svoji píseň. Teď už můžu hrát svoje věci a sem tam to doplním nějakým coverem, který se líbí mně. Problém je, že nemám manažera. I jsem ho hledala, ale nedopadlo to. Nezastírám, že mě ani nebaví dělat tu logistiku kolem koncertů a nabízet se. Prodám cokoliv, co není moje, ale sebe prodat neumím. Ono to tak při koncertu asi nevypadalo, ale tady hraju v domácím prostředí mezi svými.

Tatínek je taky muzikant, provozuje restauraci Rudý dům, takže máte i zázemí, mluví vám do hudby?

Od začátku mi táta říkal, ať se hudbě věnuji, ať ji dělám pro radost, ale ať se jí nikdy nepokouším živit, že pak moje hudba ztratí duši. A že lidi v šoubyznysu jsou zlí. Mávala jsem nad tím rukou. Jenže jsem dospěla k tomu sama. Navíc už před dvěma lety, když jsem šla nahrávat první dvě písně na album, mi lidi ze studia říkali, že mám talent, že písně jsou skvělé, ale ať počítám s tím, že to jde jen přes prachy a postel.

Co takhle prorazit přes nějakou soutěž, to jste nezkoušela?

Do Superstar jsem jít nechtěla, už jen pro to, jak je to pojaté. Takže jsem zkusila Czechtalent. Říkala jsem si, že když to kdysi vyhrál Klus, že bych se jako písničkářka mohla chytit, navíc psali, že ten, kdo přijede s vlastní písní, bude mít body navíc. Do semifinále mě vybrali, téměř jediná s vlastní skladbou. Vystupovala jsem hned první, protože jsem to na Moravu měla nejdál. Všichni mě plácali po ramenou, jak to bylo skvělé, že se tedy uvidíme na finále. To ale bylo beze mě. Pro mě je to zvláštní, když lidi něco říkají, ale je to pak přesně naopak. Psal mi i člověk napojený na Universal, že se mu moje hudba moc líbí, že tu nic takového není. Ale že neodpovídám konceptu zpěvačka-skladatelka, tak mi nemůže pomoct. Dlouho jsem to nemohla pochopit. Jsem asi jinak nastavená, protože mně když se něco líbí, tak se přece snažím tomu pomoct.

CD už je na světě, respektive rozposílané po celém světě, dočkají se fanoušci i klipu?

Mám domluvené, že budu natáčet klip s kamarádem v Indii, chystám se tam zase v zimě. Jezdím se tam dobít energií. V Česku nevydržím dlouho, protože jsem hrozně sklíčená zdejší nesnášenlivou energií a stahuje mě to dolu. Když třeba začala válka v Sýrii, byla jsem pryč a sledovala jsem to jen v novinách a děsilo mě, jakým nenávistným způsobem se psalo o uprchlících, ale říkala jsem si, že to určitě nebude tak hrozné, až přijedu. Byla jsem v šoku, že je to ještě horší. I lidé, které znám, vím, že jsou fajn, tak asi ze strachu, možná z neznalosti, okamžitě chrlí nenávistné řeči, přitom uprchlíka neviděli jinde než v televizi.

JITKA PAVLÍKOVÁ