Začalo to běžným turistickým výletem do Tuniska, který Petru Peniškovi naznačil, jaký může africký kontinent být. Před dvěma roky se vydal fotit zvířata do Keni, vloni v létě křižoval Tanzánii, aby se více dozvěděl o místním obyvatelstvu, a letos na začátku ledna se seznamoval se životem černošských kmenů v Kamerunu. „Proč Afrika? Chtěl jsem poznat, jak se žije v zemích, kde lidé nejsou postiženi honbou za majetkem, chtěl jsem si také pořídit exotické záběry,“ vysvětluje vášnivý fotograf a psychoterapeut, který se ve své profesi rovněž věnuje práci s lidmi.

Nemilosrdná příroda

Při expedici do Keni z těsné blízkosti pozoroval život zvířat v africké divočině. Podařilo se mu vyfotografovat marný boj zebry o život, když na ni zaútočil krokodýl. Sledoval divoké slony - jednou se před nimi musel dát na zběsilý útěk. „Až později mi došlo, že to byl běh o život,“ říká cestovatel. Co do odlišnosti života bylo poznání Keni pro Petra Penišku asi největším překvapením - proto, že to bylo poprvé, kdy mohl být s domorodými kmeny.
Při dalších výpravách už věděl, co může očekávat, byl více připravený i na místa, která chtěl navštívit. Při druhé expedici, i když se snažil vyhýbat nebezpečným regionům, se stal obětí ozbrojeného přepadení. Dvojice mužů se samopalem a mačetou zastavila vůz, ve kterém jel, a jeho i spolucestující obrali o několik cenných věcí. Přišel o drahé fotografické vybavení, ale podařilo se mu zachránit dosud nafocené snímky. „Všichni v autě tuto situaci, kdy se i střílelo do vzduchu a viděli jsme ústí samopalu z centimetrové blízkosti, zvládli perfektně, nikomu se naštěstí nic nestalo,“ vzpomíná na nezáviděníhodné chvíle.

Nejlepší lék? Slivovice

Stres mu potom večer pomohla odplavit slivovice, kterou na své cesty vždy veze s sebou. „Je to i dobrá dezinfekce, pomáhá se vyhnout žaludečním a střevním potížím,“ směje se.

Asi nejvíce dobrodružná byla jeho poslední cesta do Kamerunu. Podnikl ji ze všech svých dřívějších výprav nejvíce na vlastní pěst. Cestoval s místní mladou ženou pocházející z kmene Ewondo. Ochutnal dikobraza, pil místní tradiční pivo bill-bil, nechal si vyložit budoucnost od animistického šamana „košuntely“ - muže, který rozpráví s krabem, přišel do míst, kde turisty téměř neznají a nejsou jimi zkažení. „Jsou tam kmeny, které žijí ve středověku, nemají elektřinu, kanalizaci, telefony - používají tamtamy, chodí pěšky, vše nosí na hlavě. Jsou vděční za chvíle, které s nimi strávíte a za každý drobný dárek, který od vás dostanou. Nejvíce jsem rozdal obyčejných propisek, malých plyšáků a přívěsků,“ říká.

Kdo si stěžuje na cestování českými vlaky, považoval by je po Kamerunu za japonsky přesné a německy luxusní. Na vlak se tam běžně čeká ve frontách i několik hodin. V autech a autobusech jezdí dvojnásobný počet pasažérů, než na který byly původně dělané. „Řidič během cesty klidně zastaví a se slovy Time to pray roztáhne kobereček a jde se modlit,“ přibližuje muslimské povinnosti. Ve vesnici Oudjila je zase atrakcí místní „chief“, který má padesát manželek a 117 dětí a který říká, že největší problémy má dnes s civilizací, která přináší nejrůznější poplatky a daně.

Do země, kde je v pralesní části takové dusno a vlhko, že se okamžitě skrz na skrz zpotíte, se chce vrátit v červnu. Tentokrát navíc s kamerou. Nestihl ještě prostudovat život divokých Pygmejů či lidí kmene Koma, kteří žijí téměř stejně jako v pravěku. „Poznal jsem asi dvacet tamních kmenů. To je jen necelá desetina všech, které v Kamerunu jsou,“ vypočítává.

V současné době vystavuje fotografie ze své druhé expedice. K vidění jsou v Music Pubu na mostecké tržnici