Asi šedesát let života. Cesty pěti světadíly, zdolávání horských obrů, velká láska k přírodě. Její ochrana.

To vše Karel Plechač, muž více povolání a bývalý majitel cestovní kanceláře, má v knize, jaká zde nemá obdoby. Kdo byl jeho učitelem, kdo ho přivedl „do hor"? Díky komu si je na celý život zamiloval?

Pojď s námi do skal

„Nejlepšího učitele jsem snad ani neměl," směje se. „Předtím jsem dělal jiné sporty, jezdil i na kole a boxoval. Ale v Metře Ústí (později ZPA Ekoreg), kde jsem pracoval, dělal i pan Vávra, který o horách pěkně vyprávěl. Tak co, sportovče, pojď si s námi někdy zalézt, hecoval mě. Tak jsem s nimi do skal jel a fascinovaly mě. Ještě před tím jsem ale na Slovensku vylezl s kamarády na Lomnický štít. Říkal jsem si: To je přesně sport pro mě. Divoká příroda, skály, dobrodružství, kamarádi," ohlíží se, vzpomíná.

Jak váš příběh pokračoval?
Vstoupil jsem do oddílu pana Vávry a později založil horolezecký oddíl Spartak Ústí. Existuje dodnes!

Jste známý i tím, že se snažíte neriskovat. Vždy to tak bylo?
Bohužel jsem se dostal k několika tragickým událostem, ale měl jsem štěstí, nic se mi nestalo. Ale ta zkušenost později vedla k tomu, že jsem už nebyl jen horolezec, ale značnou část života i instruktor lezení. V roce 1981 už jsem měl nejvyšší kvalifikaci.
Jedno z mých témat bylo nebezpečí hor objektivní i subjektivní; co může zavinit člověk, když neodhadne své schopnosti… Tomu jsem věnoval naprostou část života i na úkor svých sportovních úspěchů.

Karel Plechač.Prozradíte proč?
Co to je, sportovní úspěch? Naprosto pomíjivá věc! Kdykoli někdo udělá rekord, další rok ho jiný překoná. Za úspěchy jsem se nehnal, ony přišly samy.

Zuzana tam zemřela

Druhá část vaší knihy se jmenuje Stíny v horách. Symbolicky?
Ano, popisuje neštěstí z poslední doby v našem horolezectví. Má známá Zuzana Hofmannová, která přišla v šestnácti letech do našeho oddílu, a byla bezpochyby nejlepší českou horolezkyní, zahynula v horách v Pákistánu v roce 2012. A vloni v srpnu v Himálaji tragicky zahynul předseda Českého horolezeckého svazu Zdeněk Hrubý. Je určitý rozdíl v mém pojetí. Já se vždy držel hesla „Žádný, byť sebekrásnější vrchol nestojí za to, aby tam člověk zahynul".

Přesto, vnímáte zmíněné tragédie jako „daň krutým horám"?
O těchto úmrtích bych tak vůbec nemluvil. Lidský život nám nepatří, musíte to vždy vidět z trošku jiného úhlu. Když v horách zemře člověk v aktivním věku, není to přece jen jeho osobní záležitost. Má také rodinu, přátele, rodiče…Postihne to řadu lidí, kterým pak chybí. Smrt mých kamarádů jsem vždy velice těžce nesl. Vyrovnával jsem se s ní rok, někdy déle, z hlavy se vlastně nikdy nevytratí. Takovou daň by člověk neměl platit. Žádný úspěch, žádný vrchol za to nestojí.

Jak jde dohromady lezení po horách, i šplhání na sedmitisícovky, s ochranou přírody? Vím, je třeba být k přírodě šetrný, ale i expedice v Himálajích unikátní přírodu ničí. Zůstává po nich spousta odpadků…
Ano, to je to nejsmutnější, co může být. Jde to i jinak. Má poslední expedice, kterou jsem v roce 2003 organizoval, byl pokus o prvovýstup na vrchol Gyjikang 7 138 metrů v Himálajích na tibetské hranici. Měli jsme zvláštní povolení. Řekli jsme si, že bude zvlášť šetrná k přírodě. Bylo tomu také u předchozích výprav. Když jsme tam jeli, měli jsme spočítané i plynové bomby, cestou jsme se stravovali u domorodců, nemuseli jsme si vézt tolik jídla. Až v horách jsme žili z našich zásob. A můžete mi věřit, pak jsme odevzdali na ministerstvu sportu tři igelitové ne pytle, ale sáčky odpadu. Takže ono se to dá dělat i jinak, protože příroda, ta pro mě vždy byla něco, co stálo nad vším.

Tuhle fotku miluju!

Za svou aktivní kariéru máte zážitků mnoho. Jsou ve vaší knížce dva tři snímky, které jsou pro vás nejcennější?
To si nedovolím takto rychle vyslovit, nad tím bych se musel zamyslet. Za ta léta se člověk dost naučí, hodně jsem vystavoval a měl dost úspěchů, ale nejlepší snímek takto neurčím. Vždy je to subjektivní pocit. Možná že bych jich dal dohromady pár desítek, u kterých bych řekl: „Tuhle miluju". Na snímku může být hora, ale třeba i lidská tvář šerpy, kterého jsem poznal. Strhaný obličej vyčerpaného horolezce… Takové uvidíte na mé výstavě v ústecké knihovně v Churchillově 3, která tu bude až do konce června. Je to široká paleta pohledů, nakonec i já to tak cítím.

Dál jste aktivní horolezec. Je kniha ohlédnutí, či tlustá čára za vlastními zážitky a úspěchy?
Ne ne. Teď jsem měl zdravotní obtíže, jsem po dvou operacích, takže jsem musel některé věci omezit. Ale mám náhradní sporty, jezdím na kole… A tlustá čára? Ta pro mě neexistuje. Dokud budu dýchat, budu zdráv a půjde mi to, do přírody půjdu. Nemohu ale lézt na šestitisícovky, musím se přizpůsobit aktuálnímu zdravotnímu stavu. Takže dál hodně jezdím s manželkou, s partnerkou na kole. I když mě bolí záda a klouby…

Obal knihy.Je jistě štěstí, mít ženu, která s vámi vše absolvuje…
Když jsem ji poznal, bylo jí 42 let a mí kolegové už většinou nelezli. Ale v ženě jsem partnerku našel, a pak jsem našel i kolegy, kteří se- mnou lezli. Jen už se musím smířit s tím, že nemohu v osmdesáti v horách dělat kousky, jako v padesáti nebo ještě dřív…

V knize je na 400 snímků. Z jakého množství jste vybíral?
To neodhadnu, ale protože fotím už od roku 1952, má můj archiv desítky tisíc negativů, pozitivů a diapozitivů. Výběr byl obrovský a mohu říci, že jsem své knize věnoval víc než čtyři roky, které mě stálo její sepsání. Bylo to složité, ale pomohl mi můj deník z cest i články, které jsem publikoval ještě v Průboji. Mám asi 380 výstupů ve velehorách, v knížce je jen zlomek z tohoto množství, nemůže v ní být víc. Výstupů skalních a na pískovcích mám okolo 5 700.
Lezení není fotbal ani hokej, člověk ho na vysoké úrovni může dělat mnohem déle. I to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl pro horolezectví, poskytuje člověku hluboké a trvalé zážitky.

To nejtěžší lezení

Z fotografií, které jste poslal z knížky, se vymyká Cerro Torre v Patagonii. Je ten vrchol něčím výjimečný?
Ano. Je možné říct, že to je nejnáročnější lezení na celém světě. Tam už jsem nebyl lézt, ale v roce 2005 na náročném treku v národních parcích Argentiny a Chile.

Čím je to tak náročné?
Takové strmé hroty jsou na více místech světa, třeba i v Himálajích, zejména v Pákistánu. Ale kopce s tak drsným počasím jsou jen v Patagonii, je to úplně nejjižnější cíp kontinentu. Tam se během dvou minut počasí zcela změní, i my to tam zažili. Takže vystoupit v těchto podmínkách na tyto vrcholy je nesmírně riskantní a velmi náročné.
Mezi znalci se to ví, z mých kamarádů tam uspěl Michal Míša Orolín ze Slovenska. Zkušený horolezec, který vylezl na Nanga Parbat klasickou cestou, udělal na Cerro Torre prvovýstup. Když jsme se o tom bavili, říkal: „Kájo, takový lezení jsem nikde jinde nezažil. Ani v Himálajích ne!"