Komorní scéna Městského divadla v Mostě uvede v pátek od 19.30 premiéru Příběhů jedné noci. Tvoří je dvě „stoleté“ humorné aktovky tehdejších současníků Georgese Feydeaua (Nebožka panina matka) a Antona P. Čechova (Slzy, co svět nevidí).

„Představení nám poví víc o manželském soužití, tedy o nás samých,“ věří Jiří Kraus, režisér i herec divadla z Mostu, s nímž jsme vedli rozhovor. Vstupné na premiéru je 220 Kč, první reprízu nabídne mostecké divadlo ve středu 28. března.

V krátké době opět v divadle v Mostě režírujete…
To je shoda náhod, že byl v Mostě v prosinci „Švejk“, v únoru dětský muzikál „Ať žijí duchové“ a teď „Příhody jedné noci“. Nicméně hry Švejk i Duchové se shledaly s velkým diváckým zájmem, tak uvidím, jestli se stejně povede i naší novince. Snad ano.

Vystihuje název inscenace dobře to, co se v ní semele na pódiu?
Myslím, že jo. Tvoří ji dvě jednoaktovky, francouzská a ruská: obě jsou o tom, co se stane, když se manžel vrací pozdě v noci domů a tam ho čeká nerudná manželka. Obě začínají ve dvě ráno , máme na jevišti velké hodiny důležitou součást děje. Víte, když uvádíte dvě hry najednou, lidé tomu často moc nerozumějí, proto jsem přišel s jednotným názvem. Popisuje, co se stane ve Francii a v Rusku během jedné noci. A říká, že lidé jsou v podstatě všude stejní.

Co ještě spojuje obě hry?
V jedné jsou francouzské doplňky a v druhé doplňky ruské, liší se jen v detailech. V obou povídkách hraje pět lidí, ti samí, jen v různých rolích. Jen ústřední pár hraje v první povídce malé role a ve druhé velké a obráceně.Poté je to i reprodukovaná hudba Tomáše Alferiho, která to spojuje. A takových prvků je tam víc.

Moc bych se nedivil, kdyby se ve hře objevily parohy. Budou v ní?
Na scéně nikde viset nebudou a ani se nikomu nasazovat nebudou. V této inscenaci ne. Jde spíše o to, že po určité době se muž a žena v manželství trošičku začnou míjet. Každý si tu mele svou.

Čeká nás tedy v Mostě nová inscenace o míjení?
Ony jsou to spíš dvě hořké komedie. Když jsem je četl, hodně jsem se smál. Když jsme začali zkoušet, řada lidí chodila a říkala: „To znám!“ Takže skrze smích se tu člověk dozví, jak spolu někdy lidi nedokážou mluvit, neumí se prostě spolu dohodnout.

Tedy třeba i v divadle může zjistit, co sám dělá špatně?
I to. Obě aktovky napsali pánové, takže z toho na jevišti hůř vycházejí ženy. Možná, psát je dámy, bylo by to naopak. Feydeau psal hru v době, kdy se rozváděl s manželkou na sklonku života. Už to nebyla ta jeho burleskní secesní fraška, jaké psal, ale hořká komedie o tom, jaké jsou ženy mrchy. Psal ji jako mírnou mstu své manželce. My si vybrali jen jednu, ale on jich má pět pod souhrnným názvem „Od svatby k rozvodu“.

A Anton Pavlovič Čechov?
Jeho povídka Slzy, co nikdo nevidí je u nás dost známá ze 60. let, kdy ji točil režisér Martin Frič s Janem Werichem v hlavní roli jako půlhodinovou inscenaci. Jen není jako divadelní hra, musel jsem ji sám zdramatizovat.
Udělal jsem ji trochu jinak, ale zůstala hlavní zápletka. Popisuje, jak manžel pozval v noci dva kamarády na návštěvu, na večeři, ale jeho žena zamkla spíž a odmítla jim jídlo dát. On tedy řeší, jak kamarády nakrmit, ale přitom aby jim nemuset říct, jaká je jeho manželka hydra…

…a tak trošku lakomá?
Lakomá není. Spíš se jí nelíbí, že ji manžel budí ve dvě ráno. Nicméně ve druhé povídce už je na pány milá.
Je tedy třeba rozeznávat, co se odehrává doma před dveřmi ložnice a za jejími dveřmi. O čem ještě společnost ví, a o čem už ne.

Sám jste se u her smál. Zasmějí se i diváci na stejných místech?
Já v to pevně doufám. Pár lidí z divadla už se bylo podívat a smáli se, takže se snad budou smát i diváci. Věřím.

Máte ve hře i Jana Wericha?
Jeho inscenaci jsem viděl, ale nic moc jsem z ní nepoužil. Jen z improvizací, ve kterých „jel“ pan Werich, jsem si asi dvě půjčil přiznávám. Ale záměrně jsem to nechtěl opisovat celé, spíš jsem nechal herce, ať si vymyslí svoje věty.

„Nebožka panina matka“ se u nás relativně často hraje…
To ano, ale ne dlouho v Národním divadle v Praze měla českou premiéru v roce 1995 a pak ji hrála asi čtyři divadla. Je vtipná, ale má několik úskalí hlavně v ní není moc děj, je jen o dohadování. Moje manželka, když to přečetla protože ona v ní hraje se začala smát a říká: „Tady je to jak u nás doma. Někdy…“ Ale dnes se to už nikde nehraje, takže jsem v jiných českých divadlech inspiraci nečerpal.

V Mostě v inscenaci hrají: Vít Herzina, Michaela Krausová, Jan Beneš, Ivana Zajáčková a Stanislav Oubram.