Na českou country legendu Pavla Bobka zve litoměřický dům kultury. Očekávat tu lze jeho klasiku ze 60.až 90. let včetně písní z divadla Semafor i rokenroly, které miluje. A hity Johnnyho Cashe, které má na minulé desce „Víc nehledám" (Universal Music, 2010).

S jednou výjimkou (Sen se mi zdál) převzatý repertoár má i jeho aktuální deska „Kruhy" (EMI Czech, květen 2012). Album zdařilé a působivé, CD podmanivých nálad.

Splněný sen

„Už nejsem pán, jsem jen kmán, tak jako mnozí jiní," zpívá Pavel Bobek v úvodní písni alba „Kruhy", která dala desce název. Sám o albu mluví, či spíše v jeho bookletu píše, jako o splněném snu.

„Album, které teď držíte v ruce, si na nic převratného nechce hrát, ani nemůže. Vydavatelství i producent a hudební režisér Luboš Malina mi dali plnou svobodu ve výběru repertoáru," prozrazuje zpěvák. Dokazuje tak, jak důležitou roli v jeho kariéře, a vlastně v celém životě, dnes hraje Luboš Malina, banjista a kytarista, člen skupiny Druhá tráva. Právě jeho Malina band s hosty včetně amerického kytaristy Steve Walshe na albu Pavla Bobka doprovází. A Malina band s ním také jezdí koncerty. Co by jiní dnes za takovou kapelu dali!?

Příjemná ponurost

Příjemná ponurost, poklid country muziky, sbory tak pěkné, že by je mohl mít klidně na desce třeba i Leonard Cohen, kanadský písničkář par excellence. Tím vším Bobek těší na své nové desce. Ale „neutápí" se zde jen v country, stylů je tu mnohem více. Třeba Kanadská noc je balada à la dávné hity ze Semaforu, třeba od Jiřího Grossmana.

„Nocí dál" má blíž k poklidnému country rocku kapely Dire Straits, či ke starým Poutníkům, tehdy ještě kapely Roberta Křesťana. I ti od „Strejts" písničky hráli. A jak!

Pavel Bobek ze zahraničních hitů vybíral, ale nepřebral. Ty písně mají atmosféru, šťastnou ruku měl Bobek na textaře. Žádná velká moudra, občas příběh na pár vět, ale ne plytkost, jako se to někomu z české country „daří". Jmenovat ale asi netřeba, že?

Přirozený talent

Jen tak s basou (Tomáš Liška) a trubkou, ba ne, se saxofonem (host Marcel Bárta), si Pavel Bobek zaswinguje v písni „Sen potkáš za každým rohem". Nenuceně, přirozeně, byť nemá větší hudební vzdělání. Přirozený talent. K čemu školy, když je to ve vás? I Sen, podobě jako úvodní Kruhy a pár dalších písniček alba Kruhy, je o snění.

Klasickou country zní píseň až ďábelská, Výmluvný ďábel. Má blízko k hit Lásko, mě ubývá sil, to ta Bobkova dikce, a nálada skladby. A opět ten sbor (je v něm i Jindra Malík z Fešáků), který ještě víc umocňuje Pavlovy písničky.

Hříšný poklid nedělního odpoledne zní i v country cajdáčku Začni, a zase tu máme song ke snění. Při písni-stížnosti „Zas nemám kam jít" si na country bále i zavrtíte boky. „Někdy si říkám, co nutí mě žít, proč trápím se věcma, co nemůžu mít," zní tu slova Roberta Křesťana. Odkud já to jen znám? Že by život?

Působivé duety

„Sním, stále sním," začíná stejnojmenná píseň vláčná a hebká jak lesní tráva. Ale Mirek Černý, další klasik české country, ví dobře o čem píše. No a přizvat do tohoto duetu Svatavu Štěpánovou nebylo marné (zpívá i v songu Sen se mu zdál). Píseň to zjemňuje, ona do ní dostává svou zamilovanost, to sladké trápení, které bolí. A folková San Miguel je zas duet s Katkou Garcíou. Pěkný, klidný, exotický…

„Všechno zlé je pryč, říkám s úsměvem, umím dobře lhát, život jde dál," zní text Vladimíra Poštulky poklidnou, ale bolestnou písní Zlé chvíle jsou ty tam, opět zjemněnou sbory. Že jsou jako od kanadského Leona už jsem psal, že?

Rocková kytara zní hitem Stará mříž, písní o touze po svobodě. „A já chci ven… Zlomím tu starou mříž. A jdu!" Tento jediný kousek z celé desky mi zní povědomě

Další píseň o naději

To nejlepší na konec? No ovšem, co je to za otázky? U Welshovy kytary ve finální „Ještě jednou" to určitě platí. Zní tak z alba balada Poštulkova, jeho slova o „snu, co mě udrží vzhůru…", další píseň o naději. A On nám ji dává. Ví jak. Má na to cit, lidi i repertoár.

Zkrátka, Pavel Bobek se dál má čím chlubit. Zpěvák, který 16. září 2012 oslavil už neuvěřitelné 75. narozeniny, ještě umí zaujmout.

„Nic bych neměnil. Myslím, že se všechno povedlo, akorát se nesmírně divím tomu, že již padesát let vykonávám tuhle profesi a nikdy jsem se na ni nepřipravoval. Vyjma toho, že jsem chodil na hodiny klavíru. Je zvláštní, že jsou lidi schopní a ochotní mě poslouchat. A to nejen starší generace, ale i mladí. To je strašně povzbuzující pocit," řekl Pavel Bobek pro Deník už v roce 2009.