Na svůj druhý rozhovor s hercem Janem Šťastným jsem se těšil. Zajímavé bylo naše povídání už loni po benefici Zpíváme pro Tebe 2013 a já věděl, že si to letos zopakujeme. Stalo se…

Jane, v Ústí jste zjara uváděl 2. ročník benefice Zpíváme pro Tebe, akci pro postiženou holčičku pořádanou ústeckou Univerzitou J. E. Purkyně (UJEP) a Ústeckým dětským sborem, sbormistry Zemanovými. Co se vám z koncertu v Severočeském divadle vybaví?

Určitě finále. Moc nejsem na dojetí z takových věcí, jsem prostě normální chlap. Ale když pak lidi vstávají a tleskají, jsou to chvíle, kdy má člověk pocit, že má v životě cenu i něco jiného, než co běžně dělá. Pomáhat je potřeba.

Nám se daří, protože jsme zdraví, můžeme pracovat, jsme pilní… Ale když to tak jinde není, je potřeba pomoci. I mně je líto, že se dostatečně nepostará stát… Zůstane to na pomoci ostatních, na charitativní akci, která ale zase spojila lidi dohromady.

Vezměte si, jak dnes spolu málo komunikujeme. Ale když se vám v divadle sejde pět set lidí, kteří přemýšlí stejně, je to příjemné. A síla.

To je to samé, proč vás bavil už i loňský ročník benefice?
Princip je totožný. Loni na 1. ročníku jsem byl víc vyplašený, úplně jsem nevěděl, do čeho jdu. Ale letos jsem si to s loňskou zkušeností mohl srovnat a užít si to. I když byly do poslední chvíle zmatky…

Vzpomínka na dětství

Když zpíval Ústecký dětský sbor, vybavilo se vám vaše dětství?
Musím říct že ano. Takto jsem stál v pěveckém dětském sboru ve Zlíně, který působil při Lidové škole umění. Léta 1973 až 1978 pro mě byla krásná. Byl jsem dítě, měl co jíst, poznával první holky (smích). Samozřejmě že platonicky…

Loni na podzim jste přednášel rétoriku na ústecké Univerzitě J. E. Purkyně. Bylo to pro vás obvyklé a snadné, stát před studenty, budoucími učiteli?
Bylo to pro mě poprvé v životě. Moje první přednáška na vysoké škole.

Byla to výzva pro „nováčka"?
Byla. Když mě Martina Zemanová, která má obrovskou zásluhu na tom, jak se i druhý ročník benefice povedl, přemluvila, abych to zkusil. Měl jsem z toho snad ještě větší nervy než s benefičním koncertem. Jiné je hrát, učit se něčí text, jiné je sám si přednášku vytvořit a pak na hodinu a půl zaujmout studenty.

Kdo za vašich studentských let učil rétoriku vás?
Byť mám odbornou školu, my rétoriku jako obor nikdy neměli. Říká se tomu spíš „jevištní řeč". Ta ale souvisí s přímou praxí, zato rétorika jako obor je obsáhlý. Patří tam i historie, co to rétorika je a také podstata sdělení…
My jsme se učili už jen to praktické, jak mluvit. Rétorika obsahuje i to, o čem mluvit.

Měl jsem tu strach

Bavilo vás stát před studenty a učit? Vrátíte se ještě do Ústí na UJEP právě s rétorikou?
Ve finále mě to bavilo. Jen byl ten strach tak veliký, že zatím nevím, jestli se do toho pustím ještě někdy příště.
Ale znám se. Beru to jako výzvu a kdyby mi to někdo opět nabídl, jdu do toho. Jen mám daleko větší nervy čtrnáct dnů před tím než v den premiéry ve vlastním divadle.

Letos měl v ČR premiéru opět natočený dobrodružný romantický film Angelika. Bylo zajímavé dabovat hlavní roli Joffreye de Peyraca, osudovou lásku krásky?
No, na tu otázku bych samozřejmě měl odpovědět: „Ten film jsem viděl pětkrát a viděl jsem ho celý, takže jsem chápal všechny souvislosti…"
Ale tak to bohužel dnes v dabingu nechodí.

A jak to tedy dnes chodí?
Nadabování tohoto filmu mi trvalo hodinku, možná míň. V roli Joffreye nemám moc replik… Dnes ve studiu sedíte sám, máte jen svoji postavu, do ostatních stop se přidávají další a další dabované postavy. Asi to teď řeknu hloupě, ale já ani nevím, kdo daboval Angeliku…

Mluví ji Kateřina Lojdová. Mrzí vás, že dabing je takový poklus? Nebylo by lepší, kdybyste se s kolegy ve studiu i viděli?
Bezesporu ano. Tady už nejde jen o kontakt s herci, ale také o to, že se s někým sejdete a máte možnost film i vidět.

Dabingy v poklusu

Dřív to bylo jinak?
Ano. Dostávali jsme filmy i domů, abychom je viděli, když už je dabujeme. Připravili jsme se na to. Při dnešních technologiích a rychlosti, množství TV kanálů a filmových premiér, TV pořadů, dokumentů, už na to není čas. Výroba je desetkrát rychlejší, než byla. Dřív se film pro kina daboval minimálně deset dní, dnes ho musíte stihnout za dopoledne. Když jde o televizi, třeba se pak už večer vysílá.

O to větší ale musí být člověk profesionál. Aby to dělal pořádně, obstál v konkurenci kolegů.
Profesionalita je bezesporu podmínkou. Kdo není koncentrovaný, nemůže dabovat. A to nemluvím o tom, že umí svým hlasem roli zahrát. To je to, co trošku mizí, ale v tom fofru to jinak nejde. To mě mrzí, trpí tím kvalita filmu. Ale ne vždy. Ovšem to, jak to umíte „chytat", jak se naučíte dýchat, je jen na vás. V dabingu obstojí jen ti nejlepší. Neříkám, že jsem to já, ale kdo nestíhá, dělat to nemůže.

Měnil jste pro Peyraca hlas?
Ano. Nejdřív jsem si nechal pustit alespoň pár prvních minut jeho výstupu, abych věděl, jak to je. Měl hlas hlubší, já se snažil nasadit hlas řekněme zkušenějšího chlapa. Nebo takového, který má za sebou spoustu věcí, šlo mu mnohokrát o život. Dodat tomu ještě jakési jiné charisma.

Mládeži nepřístupno

Jak vzpomínáte na první filmy o Angelice, kdysi sexy symbolu? Bavila vás už jako dospívajícího kluka její dobrodružství, chodili jste na ně tajně do kina, byla i pro vás Angelika idol?
Angelika mé dětství skutečně provázela. Byla mládeži nepřístupná dokonce do osmnácti let. Ale i kdyby jenom do patnácti, já ji poprvé viděl už v deseti. Dostali jsme se s kamarády do kina.
Svůdná krásná Angelika nás provázela sexuálním vývojem (směje se Jan). A tak když se dnes řekne Angelika, hned si ji vybavím. Porno časopisy, které kluky zajímají v určitém věku, tehdy nebyly… V sedmdesátých letech tu nebyla ani Bravíčka a já neměl kamarády, jejichž tatínkové by pracovali na montážích, na stavbách venku. Alespoň třeba v Jugoslávii…

Vybaví se vám, kdy to pro vás jako kluky bylo „o hubu"? Museli jste prchat, nebo až tak dobrodružné to nebylo? Dobrodružství bylo spíš na plátně.
Žádné drama to pro nás nebylo. Tvářili jsme se jako hodně dospělí, trošku jsme na tom pracovali. Šli jsme po špičkách kolem pokladny, měnili hlasy na hlubší, takové ty klasické finty. Ale vždy nám to prošlo, v tom jsem byl klikař.

Stála by současná herečka Angeliky Nora Arnezeder za hřích? Vždyť i na tom je film postavený, že to byla svůdná kráska…
Jelikož Angelika dostala anglického krále i sultána, všechny tehdejší celebrity jí ležely u nohou, tak za hřích stála, neříkám že ne. Ale já mám doma Angeliku, svou ženu, mě teď jiná nezajímá.

V případě nově natočeného filmu Bella a Sebastián to kouzlo opět funguje. Jak vnímáte nové pojetí Angeliky? Je akčnější?
Pro moji a starší generaci byla Angelika romantickým kultovním filmem. Peyrack vypadal jinak, osobnost herce Roberta Hosseina mám spojenou s vývojem francouzského divadla, jako ředitele na Champs-Élysées. Byla to veliká osobnost. Nová Angelika ze sentimentu není lepší než ta první. Je to tak jen pro mě, pro ostatní to tak být nemusí. Ale kdo původní Angeliku nezná, proč by to jako odlehčenější film nevzal?

A co vaše nové televizní role?
Už jsem skončil na nějakou dobu s rolemi v průběžných seriálech, ale natočil jsem jednu velkou postavu v televizních detektivkách, které Česká televize teprve uvede. Jmenuje se to Vraždy v kruhu a já tam měl takový krásný protiúkol: dvojnásobný vrah. Bude to jen jeden díl.

Chystáte i něco pro Novu?
Zatím ne, ale jsem s nimi v kontaktu. Jsem k Nově loajální, jen tam zatím nic nechystám. Ale ani mi to nevadí. Mám doma malé dítě, vrátil jsem se k divadlu… Zatím si to užívám, než naskočím zase do nějakého šíleného rychlíku.

Nesnesitelné svatby

Co hrajete v divadle?
Od letoška hraju v Divadle na Vinohradech v tragikomedii slavného izraelského dramatika Hanocha Levina Nesnesitelné svatby. Pro Ústí je zajímavé, že je to překlad Jaroslava Achaba Haidlera, herce Činoheráku Ústí. Hraju hlavní postavu Kruma, chlapce z periferie, který se nemůže vymanit ze svého maloměsta, i když by chtěl dokázat něco víc. Je to hra o marnosti a neodvaze, udělat ten krok, vystoupit z kruhu.

Je to radost, má hra poslání?
Je to radost. Je to úplně jiný charakter hry, kde si vyzkouším jiné věci. Ale to poslání, ten apel z toho ční. Říká: „Lidi, nebuďte pořád doma, nebojte se něco udělat!" Je to hra poměrně složitá, rozhodně ne nějaká řachanda. Ale myslím, že je nesmírně důležitá. Je to obraz dnešní doby.