Malá Helenka Hampalová měla krásné dětství. Rodiče jí dávali lásku a porozumění a podporovali ji ve všem co dělala i v tom, co dělat chtěla. Měla pokaždé to, co potřebovala. Vždy se ale snažila stát na vlastních nohách.

Krásně kreslila a hodně se věnovala sportu. Od pátého ročníku základní školy navštěvovala sportovní třídu se zaměřením na atletiku. O divadlo se nijak zvlášť nezajímala. Od dětství ale věděla, že chce být herečkou.

S divadlem se poprvé setkala na Mezinárodní den dětí. To šli se školou do divadla na pohádku. Představení ji fascinovalo. Měla dojem, že herci přicházejí odněkud, kde se děj opravdu odehrává. Pak ale děti dostaly lízátka a měly možnost prohlédnout si zákulisí. Tam procházely špinavými a začouzenými chodbami, kde stáli princezna a pan král a kouřili. To byl pro Helenku šok. Princezna ani král nepřicházejí odněkud z pohádky, ale ze špinavého zákulisí. Herečkou však chtěla být nadále.

V osmé třídě se Helena přihlásila do dramatického kroužku a v pololetí si pak podává přihlášku na konzervatoř do Brna. Na ni ji připravuje paní Slezáková ze Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Přijali ji hned napoprvé. Po maturitě na konzervatoři se hlásí na pražskou DAMU. U zkoušek se sice líbí panu profesorovi Borisi Rösnerovi, to ovšem nestačí. Na DAMU ji nevzali. Zůstala tedy ještě dva roky na konzervatoři a dodělala si absolutorium.

Po skončení konzervatoře nastupuje Hampalová do Mahenova divadla v Brně. Tady si sice zahrála dokonce i s panem Mariánem Labudou, ovšem hereckých příležitostí nemá mnoho a tak se začíná intenzivněji věnovat dabingu. Až v roce 2001 dostává nabídku stálého angažmá v mosteckém divadle. Nastoupit má od září, jenže již v květnu zde potřebují nutný záskok za nemocnou herečku. Nastupuje tedy dříve. Od samého začátku jde z jedné role do druhé. Nejvíce z nich vzpomíná na roli Agáty Tichonovny v Gogolově Ženitbě.

Helena v Mostě nepřišla do úplného neznáma. Měla zde svoji kamarádku, herečku paní Janu Glocovou. Ta je velkou turistkou a Heleně představila zdejší nádhernou přírodou se spoustou zeleně v okolí. To bylo milé překvapení oproti očekávané záplavě betonové šedi se spoustou mlh.

Částečné zklamání přišlo později. Nedodržování tradic, nedostatek folklóru a kultury vůbec, to bylo to, co jí vadilo nejvíce. V Uherském Hradišti věděla, že když bude chtít jít někam za kulturou, vždy si něco najde. Hradiště jí bylo přímo přesyceno. To Most bohužel není. Hampalové chyběl také patřičný patriotismus obyvatel. V Mostě jsou lidé z celé republiky. Kdyby byl každý ochoten předvést něco z umění svého kraje, vznikl by z toho určitě velmi zajímavý a neopakovatelný pal-mal folklóru naší republiky. Ochota k tomu však není.

Helena Hampalová šla do Mostu především za divadlem. Sama říká, že tady dostala nádherné role, které by si možná jinde nezahrála. Poznala úžasné lidi, režiséry, herce i různé osobnosti, s kterými se ráda setkala a spolupracovala. Dost ji ale zklamalo, že zde chybí dostatečné uznání a ocenění práce herců i celého souboru divadla.

Od začátku roku 2008 již žádné nové role nedostává. Po skončení divadelní sezony totiž z mosteckého divadla, po sedmi letech, odchází do Příbrami.
Helena Hampalová se narodila v prostředí krásné krajiny jižní Moravy. Přesto dokázala najít i v hornickém Mostě jeho krásy a naučila se v něm žít. Jednou, když odjížděla někam na cesty, se na zadním sedadle autobusu ohlédla ven. V červáncích zapadajícího slunce se na vrcholu kopce majestátně tyčil hrad Hněvín a silueta celého města pomalu mizela za obzorem. Helenu přepadla zvláštní tíseň: co kdybych toto město již nikdy neviděla? S údivem si sama připustila, že ho má vlastně ráda. V červnu 2008 tedy v mosteckém divadle končí. Její životní krédo je jednoduché: pokud nejde o život, jde o houby. Ovšem mezi životem a těmi "houbami" je velmi mnoho. Záleží na každém, jak si to volné místo sám vyplní. Myslím, že jí se to podvedlo docela dobře.

Na rozloučenou přeje paní Hampalová všem Mostečanům i čtenářům Mosteckého deníku, aby si uchovali své krásné divadlo. Aby do něho chodili a mohli chodit i nadále, aby ho měli rádi. Má totiž velmi kvalitní soubor, který může každému přinést nejenom radost a zábavu, ale možná také trochu poučení a snad i pomoci v těžkých chvílích. Věří, že divadlo tuto moc má.

Radomír Böhm