Josef Formánek, dobrodruh, zakladatel magazínu Koktejl a rodák z Ústí má srdce neklidné. Projel kus světa, jeho přáteli jsou i domorodci a vděčnými čtenáři ti, jenž si užili knih Prsatý muž a zloděj příběhů (2003), Létající jaguár (2004), Mluviti pravdu (2008) či Umřel jsem v sobotu (2011), které napsal a má k nim zajímavý vztah.

Josefe, jste pověrčivý?
Určitě jsem hodně pověrčivý. Dokonce možná víc, než je z pohledu běžného člověka zdrávo. I v mé rodině byli pověrčiví všichni včetně dědy a babičky. A na cestách navštěvuji i místa, kde lidé přikládají jistým jevům a symbolům mimoreálné schopnosti, které můžou ovlivnit jejich život. I mě ovlivnily.
V pralese třeba domorodci nazývají světlušky alupepet, tedy oči duchů. Mentawajci tvrdí, že pokud vám zakrouží třikrát nad levým ramenem, zemřete. Takže i když jsem na své chalupě na severu Čech a vidím v noci blízko světlušky, radši jdu dovnitř.

Tomu všemu věříte?
Věřím. Ale jakmile se protahuje doba od mé návštěvy těch míst, má senzitivita na tyto jevy klesá. Když se tam ale vrátím, zase se snažím vyhnout tomu, co domorodci považují za špatné. Třeba když mě uštknul had a neměl jsem žádné sérum, řešil jsem to, jako Mentawajci. Oni tvrdí, že jediná obrana je, přejít řeku třikrát sem a tam. Byť se to asi Evropanovi jeví jako nesmysl, přešel jsem ji třikrát a uštknutí přežil.

Máte i své rituály?
Mám jich spoustu. Než odejdu z domova, sedmkrát se přesvědčím, jestli jsem zamknul, a priori jsem ke všemu a ke všem nedůvěřivej… Dodržuju prostě dost nepsaných zvyků, ale víc jich neprozradím.

A co rituály při psaní?
I ty mám. Jakmile začnu psát knížku při nějaké hudbě, tak do jejího dopsání neposlouchám CD s jinou muzikou. Prsatý muž byl ve znamení symfonických Queen a dodnes, když je slyším, okamžitě mi naskočí odstavce z knížky i názvy kapitol. Mluviti pravdu jsem psal u zenové flétny a při psaní poslední knížky, Umřel jsem v sobotu, jsem poslouchal válečné šlágry starého Československa.

Prozraďte jak reagují čtenáři na vaše knihy?
Často mi píšou, že jim pomáhají, že jim dávají naději a to i ta poslední, velmi ponurá Umřel jsem v sobotu. Podle nich je smutně krásná. To, že je tak temná, jim prý dává naději.

Máte skvělý vkus, když dělá loutky pro vaše autorská čtení Míra Nebeský z Habrovic u Ústí. Divadlo jste hráli už ke knize Mluviti pravdu, hrajete jej i k novince Umřel jsem v sobotu?
Míru jsem adoptoval jako svého dalšího bratra… On je nesmírně senzitivní, což mi vyhovuje. Celý můj život i moje psaní řídí emoce, takže si naprosto rozumíme, nemusíme si toho ani moc říkat. Stačí naznačit… Jen zadání k nové knížce bylo pro Míru trochu zdrcující, když jsem chtěl, aby udělal stínové divadlo, nejdřív se toho lekl. Ale když jsem mu řekl, že vlastně o nic nejde, udělal fascinující představení, říkal mu pak stínosnění.

A jak tomu říká publikum? Nebo spíš co na to říká?
Když jsme měli autorské čtení v Třebíči, v synagoze, přišel si nechat podepsat knížku chlap jako hora. Tvrdil, že při tom divadle brečel a stály mu chlupy na rukou, tak mě napadlo: „Vidíš, Míro, neměl ses čeho bát!"

Má roli v knížce Umřel jsem v sobotu i ona synagoga?
Má. Píše se v ní, že hlavní hrdina knihy viděl do budoucnosti. Opravdu napsal Hitlerovi dopis, jak dopadne válka, věděl, že bude odsun Židů z Třebíče, jako blázen po tomto městě chodil a bílou křídou dělal křížky na domech, jejichž obyvatele měl stihnout špatný osud. Ti lidi je zase smývali, protože se báli, že je to nějaké stigma. Takže roli má i synagoga, ale především má pro mě obrovské kouzlo celá židovská čtvrť v Třebíči. A v ní tajemný dům, do kterého mě sice nechal majitel vstoupit a napsat o něm, ale pod slibem, že neprozradím, kde je, aby se tu nesrocovali novodobí esoterici.

Co má nespisovnost názvu vaší knížky Umřel jsem v sobotu o této knize říci?
Ta nespisovnost odkazuje na věrohodnost příběhu, že je ze skutečného života. A je to i fascinace tím, že hrdina té knihy věděl, kam jde, znal den i způsob své smrti a přesto se rozhodl jít jí naproti.
Kritici mi vyčítají, že kdyby byl v mé knížce jen samotný příběh, že bude daleko lepší. Ale já tam musím psát i své pocity, jiný už nebudu. Musím se ptát, jaký bych byl na místě Marana, jak bych se zachoval já. Nikdy jen nenapíšu knížku a hotovo. Ve mně ty příběhy zůstávají hodně dlouho.
Chci psát pravdu, takže se snažím zažít pocity lidí, o kterých píšu. Třeba se vcítím do pocitů znásilněné ženy, myslím na ni, a najednou to přijde. Mám třesavku, což je nejlepší stav, jaký při psaní znám. Naskočí mi obrazy v hlavě, a rychle píšu, neboť se bojím, že jakmile přestanu, ty obrazy zmizí. A i když už píšu jinou kapitolu, bída a pachuť z té předchozí ve mně jako ve vypravěči zůstává.

V sobotu vás uvidíme v talk show herce Jirky Maryška v Činoherním studiu, v pořadu „Café U Jelena" aneb Jak se stát ústeckou značkou. Co se tam má dít?
Má to být něco na způsob talk show Jana Krause. Chci si to užít stejně, jako si užívám autorská čtení. Ta jsou pro mě odměnou za ty roky samoty při psaní. Ale Jiří řekl, že mi předem nic neprozradí, abych se na to nemohl připravit.

Jiří Maryško je geniální improvizátor, jeho divadlo Demagog je vyhlášené. Přesto mohlo by být Café U Jelena „soubojem" s Jiřím, moderátorem té show?
Už Jan Kraus řekl, že pro něj není podstatný získat informace, ale lidi pobavit. Dokud nebudu muset bojovat, když se ve mně neprobudí mé horší já, nechám tu řeku plynout… Nemyslím si, že to bude o tom někoho shazovat, spíš si budeme povídat.
Už je to vyprodané… Vážím si toho, že mě zvou a chci, aby lidi odcházeli s tím, že to byl hezký večer. Ze zajímavých rodáků z Ústí přijde Marek Taclík, Zuzana Hofmanová a Roman Zach, kterej tam zahraje s kapelou…

V programu by mohlo dojít na Myslivce, Březňáka a další vyhlášené značky. Jak vnímáte ústecké značky vy jako rodák?
Teď si přihřeju polívčičku, pro mě je ústecká značka třeba Koktejl, jediný celostátní cestovatelský magazín, který letos slaví 20 let a je z Ústí . A moc se mi líbí Mariánský most, i když jsem byl ze začátku proti němu.
A je tu obrácená poezie města. Jako se mi líbí až zvráceně krásná industriální Ostrava, kterou doufám zachovají, tak se mi začalo líbit i ošklivý Ústí. Město, kde jsem se poprvé porval a chodil randit s první láskou. I Fešáci jsou ústecká značka, mýdlo s jelenem, šikmá věž kostela nebo bar Tina v Moskevské… I když ten asi jen pro zasvěcené. (úsměv)

Koho byste rád měl v hledišti na Café U Jelena? Koho jste si pozval třeba z blízkých?
Svoje rodiče, myslím, že by je to mohlo bavit. Můj táta dodneška nečetl některé mé knihy… Je to možná zvláštní, ale poznal, že se živím psaním, až když mu bývalé kolegyně z práce řekly, že se jim hrozně líbila moje knížka. Tak přišel a řekl: „Ty jsi asi fakt spisovatel. Kolegyním se to líbilo." A já na to: „Tati, to už je delší dobu, co se tím živím, ale dík, že jsi to zaregistroval." (smích) On čte literaturu faktu, baví ho paměti Churchilla, faktografické knížky z 2. světové války… Ale to nic nemění na tom, že mám s tátou i mamčou parádní vztah. (úsměv)